Po stopách Atily (8. - 10. 2.)

Do kraje bodrých Moraváků jsme vyrazili v pěti a s Atilou. Podle Wikipedie je Atila cituji: „maďarské mužské křestní jméno gótského původu. Další variantou jména jsou Attila a Atilla. Vykládá se jako „tatínek“. Bylo přejaté pod vlivem stejnojmenného hunského vládce.“ Jenže tahle Atila je fena německé dogy. Čert aby se v tom vyznal. Poskočíme-li dále na Klub chovatelů německých dog, dozvíme se že „německá doga spojuje ve svém ušlechtilém zjevu velikost, sílu a harmonickou stavbu těla s hrdostí, sílou a elegancí. Díky substanci, spojené s ušlechtilostí, harmonií vzhledu, dokonalým proporcím jednotlivých linií a především díky mimořádně výrazné hlavě, působí doga na pozorovatele jako ušlechtilá socha. Doga je Apollem mezi psy.“ Takže nám z toho vyjde Apollón Atila. Je vám to jasné? Nám moc ne. Takže se vrátíme na Wikipedii a podíváme se na Apolla. Dozvíme se že je to kosmický program, kosmická loď, planetka, most v Bratislavě, bůh, auto a dokonce divadlo. A kde je naše německá doga? Naše německá doga s námi mezitím pobíhá po hřebenech moravských hor.

Během našeho putování po vrcholcích Jesenicka jsme vypozorovali na Atile několik zajímavých vlastností. Za prvé, když si lehne, je podlaha v kupíčku úplně plná. Za druhé, když si sedne, je sedačka v kupíčku úplně plná a za třetí, ve vlaku Atila nežere vuřty. My ostatní jíme a pijeme ve vlaku všechno (až na Marcela, ten nepije vůbec) a dokazovali jsme to všem kdož šli okolo.

Ještě musíme zmínit naší jízdenku. Jeli jsme totiž na jízdenku, která neměla ani nástupní ani výstupní stanici. Prostě jsme jeli po dráze neznámo odkud, kudy a kam. My jsme to teda věděli, ale průvodčí ne. A bylo jí to i dost jedno. Atila měla svou jízdenku také bez místa odjezdu, přestupu či dojezdu. Mohla si do půlnoci jezdit vlaky po celé republice, ale nakonec se držela u nás. Možná to bylo tím, že byla na vodítku, ale měli jsem dojem, že kdyby chtěla odejít, nikdo jí v tom nezabráníme.

Při večeření v hotýlku U kance jsme objevili další Atilinu vlastnost. Když se postaví ke stolu, má talíř ležící v ideální výšce, aby se vám při jídle mohla koukat z oka do oka. Sklízí tím obdiv i pohledy plné pochopení od ostatních hostů i personálu restauračního zařízení, vám ale začne být horko i když jíte v zimě zmrzlinu. Když dojíte a nedáte Atile ani soustíčko, protože si říkáte, že by stejně z tak malého kousku chuť vašeho jídla necítila, to byste jí museli dát celou svou porci, změní se pohledy ostatních hostů i personálu. Atila sklízí pohledy lítosti, vy opovržení. Sami však Atile nabídnou jen misku s vodou.

Při spaní jsme žádnou vlastnost Atily nevysledovali, protože jsme spali. Víme jen, že spala pod celtou. Byla tak dokonale maskována, že vůbec netušíme, kde byla.

Následující ráno jsme byli překvapeni vlastností společnou všem dravým šelmám. Od vás očekávají, že se s nimi o svou snídani rozdělíte nebo jim jí dáte radši rovnou celou, ale vy se k té jejich radši ani nepřibližujte. Nevím, co by se stalo, nenašli jsme odvahu to vyzkoušet.

Za jasného denního světla bylo dobře vidět, že Atila má lupy. To je u psů celkem překvapivá vlastnost, způsobená pravděpodobně špatnou hygienou a používáním nesprávného šampónu. Jaký šampón používá právě Atila se nám nepodařilo zjistit, ale objevili jsme, že počet lupů na hřbetě roste s intenzitou drbání.

Do kopce (třeba na Šerák) se Atila projevila jako lenoch. Nikoho z nás nahoru nevytáhla a ještě na nás vyplazovala jazyk.

Když se vám Atila podívá do očí v úrovni vašeho pasu, zjistíte tři věci. Za prvé se začnete bát, zvlášť jste-li muž. Za druhé zjistíte, že má každé oko jiné. Nemyslíme tím že by měla jedno větší a jedno menší nebo třeba jedno skleněné, to ne, ale má u každého ze dvou ok jinou barvu. Zkrátka a dobře má pravé oko oranžové a levé modré. Za třetí, že nadočnicové oblouky má vymodelované tak, že má neustále smutný pohled. Sní vám buřta a má smutný pohled, štěkne na vás a smutně se při tom na vás kouká, smutně se tváří prostě pořád. Marně jsme přemýšleli jestli to je práce plastického chirurga nebo jestli by to naopak nechtělo plastického chirurga.

Další zjištěnou vlastností Atily byla nemožnost sledovat její stopy. Při chůzi po zmrzlé cestě jsme z pochopitelných důvodů nenašli ani jednu. Při chůzi po sněhu, a bylo jedno zda se sněžnicemi či bez, jsme byli také neschopni stopy Atily sledovat. Dost často totiž křížila stopy běžkařů, kteří projíždějíc kolem na ní nadávali. Nemohli jsme se tam natlačit také. Z běžecké stopy nejen že by nic nezbylo, resp. by byla proměněna v brázdu či spíše koryto, ale běžkaři, kterým jsme my uhýbali za stromy, by byli nuceni se vyhýbat nám a to by o stromy, kde jsme se my schovávali, zastavovali. Vznikla by jistě nepřehledná situace a stopy Atily bychom stejně nenašli. Radši jsme pobíhali kolem a Atilininy stopy sledovali z uctivé vzdálenosti.

Kdyby byla možnost stopy Atily sledovat, naběhali bychom jistojistě minimálně trojnásobek toho, co jsme nachodili my po své vlastní cestě. To je tedy další zajímavá vlastnost Atily. Naběhat toho sakra víc, než my, aby dala jasně najevo, že není pochyb, kdo je tu nejlepší chodec, teda běžec, teda chodoběžec nebo tak nějak. A to neměla svoje sněžnice.

Snídáte-li vuřty opečené na ohni, nelze se spoléhat na již zjištěnou vlastnost Atily, tj. že ve vlaku jí vuřty nejedou. Opřete-li si totiž svůj nařezaný a k opékání dokonale připravený vuřtík o strom, stane se, že v nestřežený okamžik vám zmizí vuřtík i s klackem. Musíte si totiž uvědomit, že nejste ve vlaku a že Atile na čerstvém vzduchu vytrávilo. Je jedno, zda vedle vede trať po které jezdí jeden vlak za druhým, Atila neomylně pozná, že není ve vlaku, protože si nemá kam sednout. Chtěli jsme vyzkoušet, jaká vlastnost by u Atily zvítězila, kdyby našla ve vlaku o strom opřený klacík s vuřtem, ale nepodařilo se nám nacpat strom do vlaku.

Na závěr pro vás máme jednu malou soutěžní otázku: Kolik místa bylo na podlaze v kupíčku cestou zpátky? Jestli si myslíte, že znáte správnou odpověď, nikam ji neposílejte, protože nemáme žádné ceny, které bychom vám za ni dali, ale jsme rádi že jste si s námi zasoutěžili. Ti co nevyhráli, nezoufejte, třeba se vám povede příště.

Doufáme, že jsme svými postřehy o Atile rozšířili vaše obzory a že tyto nebudou nikdy zapomenuty.

Seriózní popis je zde.