Ze života kytaristy

Mé hudební začátky začaly již na základní škole, konkrétně na stupni č. 1. Je to tak, už od první třídy jsem chodil do lidušky. Bylo mi řečeno, že na kytaru mám krátké a neforemné prsty, takže jsem skončil u akordeonu. Zanechalo to ve mně hluboký dojem, který ani po letech z paměti nevymizel. Taky mě děda v těch letech učil na zobcovou flétnu, ale tu jsem svými slinami za chvíli naplnil tak, že přestala hrát. Musím říct, že nějaké ty základy hudební nauky ve mně zůstaly, i když jako velice hrubá záplata.

Kytara (španěla) se mi do ruky poprvé dostala na lyžařském výcviku v prváku na gymplu. Uměl na ni bezvadně můj kamarád Martin, tak jsem ho poprosil, aby mi ukázal pár akordů, a začal jsem tvrdě trénovat. Tisíc mil se ta píseň jmenuje (dodneška). Tvrdý trénink bohužel skončil s koncem výcviku, ale chuť hrát zůstala.

Podařilo se mi sehnat malou španělku za pakatel od spolužáka a zase jsem začal tvrdě trénovat. Každou volnou chvilku jsem měl kytaru v ruce a hrál jsem a hrál, stál jsem u  okna a zpíval přes sklo do ulice. Sousedi i rodiče měli radost.

První zklamání přišlo, když jsem na vodě po půl roce už celkem něco zahrál, ale zjistil jsem, že zpěv je dost na prd. Tedy spíš úplně na hovno. Tedy že je dost falešně a mimo kytaru. Zklamání ale nevydrželo dlouho a zase jsem začal tvrdě trénovat. Nakonec se mi podařilo chytit tóninu písně i kytary dohromady a hned jsem slyšel, že to je ono.

Kytary se chytil i můj brácha, začal tvrdě trénovat jako já a za chvíli jsme mohli vytvořit smělé duo. Jasně, teď už víte, co přijde - první kapela, první koncert, první … Ne ne, i když to zpočátku tak vypadalo. Hráli jsme sice s bráchou po hospodách a na vodách a o vánocích, ale to bylo všechno.

Když jsem začal chodit s Pinďulou (konec třeťáku), byl jsem tzv. country ucho. Jezdil jsem na vandry a čundry (teď nevím, na kterým se nesmí popíjet alkohol), chodil v maskáčích a poslouchal Greenhorny a Plavce. Pinďulák mě tak trochu popošťouchnul k tý správný muzice, kterou můžeme nazvat rock, bigbeat nebo punk, dneska naopak pošťuchuju já jí.

Taky na mojí orientaci (hudební) měl vliv její táta, to když mě hnedle podruhé, co jsem se u nich doma objevil, pozval na zkoušku kapely Icing o dvou členech (s Jindřichem). Tehdy jsem poprvé držel v ruce obustřenou elektrickou kytaru a před pusou jsem měl vopravdickej mikrofon. Začal jsem tvrdě trénovat na elektriku. Icing má moc pěkný písničky, který by určitě stálo za to oprášit a hrát.

Časem do Icingu vstoupil brácha a po jedné vydařené Ohři Alena s houslema. Začali jsme tvrdě trénovat s i bez Jindřicha a někdo vymyslel název Tyls, který se bez přestávek udržel dodnes. První koncert jsme udělali pro přátele doma v bytě, půl koncertu jsem odehrál s Icingem, půl s Tyls. To bylo taky jediné období, kdy jsem hrál současně ve dvou kapelách najednou.

V současné době se s Tylsama snažíme tvrdě trénovat, sem tam někde zahrát veřejně, sem tam se sejít na zkoušku a sem tam něco nahrát do počítače, abychom po osmi nebo kolika letech mohli vydat naše první CD. Kromě toho se občas s bráchou a kamarádama sejdeme v hospodě a zahrajeme tak jak kdysi, s pivem pořádný odrhovačky.

sesmoleno přes koleno dne 15. listopadu 2005