V ZOO

otázka: Pojedeme někam za Prahu?

odpověď: Nemáme auto.

otázka: Tak do Krčáku?

odpověď: Tam už jsme byli snad stokrát, ne?

otázka: Tak kam???

V pátek se nakonec rozhodujeme a na sobotní odpoledne plánujeme návštěvu zoologické zahrady. Vezmeme to přes Stromovku a zpátky se stavíme u bráchy v hotelu. OK.

Vůbec to nevypadá, že by bylo teprve jaro, teplota ve stínu se rychle blíží k dvacítce. Ne cigaret, ale stupňů Celsia. Počasí jako stvořené na dlouhé romantické procházky po zooparku a na pozorování milých zvířátek v jejich skoro přirozeném prostředí. Mysle,  že i pejskovi se to bude líbit, bereme jej s sebou.

Už ve Stromovce se nám začíná vtírat do hlavy nepříjemný pocit, že to nebude idylická procházka, ale bitva na život a na smrt. „Kde se ti lidi tady berou, maj bejt na chalupě, ne?!“

Vrháme se do boje. Skrz masy pěšáků, rychloběžců (bruslaři) a motorizovaných jednotek bez motoru (cyklistů) se probíjíme směrem, kde tušíme exotickou faunu. Stejně jako Žižka využíváme vozovou hradbu (kočár) a divoké psy (Lišku). Tvoříme společně malou lehkou operativní vojenskou jednotku, která má za úkol proniknout co nejdál do nepřátelského území.

Úspěšně překonáváme divokou řeku pomocí visutého mostu, přestože na jejím břehu číhají desítky těžkooděnců na koních (jezdecké závody). Náš postup se značně zpomaluje až před branami města zvířat, kde nepřítel nasadil těžkou techniku (auta) a vybudoval protipěchotní zátarasy (turnikety). Jízdní jednotky organizuje podplukovník Vili Ž Siprd El (hlídač parkoviště), dobře jsem ho poznal, ale bezchybným úhybným manévrem (děláme že kupujeme turecký med a žužu tak věrohodně, že nás to stojí 38 Kč) se nám daří proklouznout až k hlavní bráně.

Zde se schází hlavní štáb (já, Ed a Mabi) a radí se na další strategii. Naše vojsko (Štěpánka) a psi si zatím dávají voraz.

Strategie je vcelku jasná: Proniknout dovnitř a provést špionáž! Mikrofotoaparát mám zabudovaný do oční bulvy, spoušť se aktivuje při mrknutí. Vnitřkem těla je veden signál do mikropočítače v žaludku, který fotozáznam vyhodnocuje a odesílá přes satelit do centrály. Po požití speciální tablety dojde k vypuzení mikropočítače z těla ven a je opět k použití pro jiného špióna. K orientaci v oblasti využíváme snímků ze špionážních satelitních družic i pozemních map. Je nám jasné, že mapy musíme mít pouze v hlavě, protože kdyby je u nás našli, je s námi amen.

Protipěchotní zábrany prorážíme vozovou hradbou a vypouštíme divoké psy. Za branami jde opravdu o život. Celý areál je velice dobře střežen, daří se nám vniknout pouze do pavilonu, kde se testují jedovaté plyny na zvířatech. Ostatní budovy jsou naprosto nepřístupné, všude se pohybuje obrovské množství lidí i vozidel. Zhruba uprostřed se nachází visutá lanovka, která přepravuje materiál i posádku mezi horní a dolní částí pevnosti. Šokující zjištění však teprve přichází. Nepohodlné osoby jsou čtvrceny a pohozeny vlkům, jak to dokazuje záběr z mikrofotoaparátu!

Abychom nebyli nápadní, kupujeme si stejně jako ostatní pivo a párek. Myslím že nikdo nemůže poznat, že „nejsme místní“. K prozrazení však nakonec dochází, naštěstí až v samém závěru. Při krátké přestřelce je jeden náš voják lehce zraněn a musí být ošetřen. Není to nic vážného, ale cestou zpět na základnu je vidět, že je silně rozrušen a že trpí hladem a žízní z nedostatku přísunu potravin.