Otztálské Alpy (2. - 6. 7.)

Začalo to všechno tím, že Jíra poslal tři dny před odjezdem mail, jestli někdo nechce jet, že mu vybouchli lidi. Asi něco snědli, že vybouchli, a tak jsem mohl Jírovi s klidným svědomím napsat, že já rozhodně nevybuchuji a že pojedu.

Byli jsme tak tři v sestavě:

 - nejmenovaný první vedoucí skupiny J. N. alias Otzi

 - nejmenovaný druhý vedoucí skupiny J. R. alias HORIZONT

 - nejmenovaný ocásek R. T. alias TEN CO BYL POPRVÉ NA LEDOVCI.

PÁTEK A SOBOTA

Jirka povídal, že mě vyzvednou v pátek v deset večer u mě doma. Přijeli v PŮL DEVÁTÝ, asi proto, že jsem byl právě ve vaně, tak abych si to užil hned od začátku. Cestou na hraniční přechod v Rozvadově jsme se stavili v Tescu pro nezbytné zásoby jídla a pití, a pak už bez sebemenších problémů dorazili asi v pět ráno až do cíle naší automobilové štreky – Ventu. Odtud vede na Wildspitze (3772 m.n.m.) lanovka, teda ne až nahoru, ale někam pod něj, takže se pak na něj dá celkem vyběhnout, pravděpodobně i za jeden den nalehko. My jsme zvolili (první vedoucí zvolil) několikadenní štreku, jako že na ten Wildspitze dojdeme až potom, co přejdeme asi tak pět vrcholů majících více jak 3700 m.n.m., a dva ledovce mající šíleně dlouhej splaz, a že to ještě navíc přežijeme.

Tak nějak okolo deváté vyrážíme směr jihozápad. Podél ledovcové říčky údolím Rofental až na chatu Hochjochhospitz (2412 m.n.m.). Zde jsme okolo poledního, krátce se osvěžujeme, odpočíváme a fotíme (se). Také se mažeme, protože slunce praží až praští (od fráze mrzne až praští). Stejně pak večer zjišťuji, že mám za ušima. Mám za ušima spálenou kůži, poněvadž jsem se tam nenamazal.

Stále se ještě držíme původního plánu našich vedoucích, a proto si mezi menším a větším stoupáním vybíráme to větší, a míříme na chatu Schöne Aussicht (2842 m.n.m.) v Itálii, místo to našeho prvního bivaku. Dovolil bych si tento úsek nazvat Cesta horizontů. Slunce praží až praští, cesta se vine úbočím stále mírně do kopce a druhý vedoucí začíná pravidelně po 15 minutách hlásit: „Tam za tím horizontem už to bude, tam je ta chata.“

Nejprve jsme mu to baštili, ale když po třech hodinách chata stále nebyla vidět (tzn. hlášku zahlásil 12 krát, možná i vícekrát, snadno si to dovedete spočítat), raději šel ty horizonty zkoumat napřed, abychom ho neroztrhali na malé horizontky. Na Schöne Aussicht  jsme se nakonec doplazili hodně večer, takže jsme ještě další hodinu sbírali síly, abychom si něco uvařili.

NEDĚLE

Vstáváme brzy, vyrážíme pozdě. Teda oproti tomu, že jsme vstali brzy, vyrážíme pozdě, naopak vzhledem k reálnému času, kdy jsme vyrazili, jsme vyrazili relativně brzy, ale vzhledem k tomu, jak brzo jsme vstali, jsme mohli vyrazit dřív.

Počasí se umoudřilo, zatáhlo se. Takže z opačného pohledu nebylo zas tak moc pěkně, mraky se honily a my zvažovali, jestli pokračovat dál.

POKRAČOVAT!

Tak stále stoupáme, minimálně musíme prásknout Weiskugel (3739 m.n.m.) a pak ještě něco dál, abychom stihli ten Wildspitze a zase se stihli vrátit v časovém horizontu k autu. Jenže nám není přáno. Mapa je zastaralá, dokonce tam ani není zakreslená lanovka, kterou snad ještě nedokončili. Šlendrián! Takže jsme nad horní stanicí této lanovky zakufrovali, zabloudili, nenašli jsme cestu. Jmenovalo se to tam Teufelsegg. Taky tam byla mlha. No, ve výsledku jsme vystoupili alespoň na bezejmenný vrcholek Teufelsegg (3227 m.n.m.). Lanovka se taky jmenovala Teufelsegg. Všechno tam bylo Teufelsegg. První vedoucí zde zazářil nebývalou měrou, protože našel klíče od strojovny a řídící centrály té lanovky.

Ale nakonec jsme stejně museli chodit na záchod za šutr, protože Toi-Toi budku měli zamčenou nějakým jiným klíčem a ten jsme nenašli. (Nemyslete si , to není žádná prd.., když se vám chce a široko daleko není kde se schovat, za prvním příhodným balvanem už nějaký balvan kadil, a ještě se tam dobrodíte po kotníky v rozměklém firnu.)

Postavili jsme stan, protože ve strojovně se nedalo spát, byly tam na podlaze takový železný rošty, že by vám karimatka protekla skrz.

PONDĚLÍ

Vstáváme brzy, vyrážíme pozdě. Teda oproti tomu, že jsme vstali brzy, vyrážíme pozdě, naopak vzhledem k reálnému času, kdy jsme vyrazili, jsme vyrazili relativně brzy, ale vzhledem k tomu, jak brzo jsme vstali, jsme mohli vyrazit dřív. Ono to tu už jednou bylo, ale je to tak. Navíc i kdybychom vyrazili mnohem dříve než brzy, nedohnali bychom to pozdě, co bylo pozdě vzhledem k celkovému časovému plánu, což zapříčinilo hlavně to kufrování.

A zde je moje rada:

Nikdy v horách nekufrujte,

ztratí se tím spousta času a nikam to nevede.

Byli jsme dohodnutí, že pokud bude hezky, vyrážíme nalehko na Weiskugel. Bylo hezky, a tak jsme vyrazili nalehko na Weiskugel. Batohy jsme nechali zamčené J ve strojovně. Našli jsme cestu, kterou jsme v neděli nemohli najít, slezli jsme na opravdický ledovec Hintereisferner (i s trhlinami) a kolem druhé hodiny odpoledne jsme se všichni tři nahromadili těsně pod vrcholem. Proč? Protože zbývajících cca 100 m vrcholového hřebínku ke kříži bylo hodně exponovaných, ale hlavně proto, že se změnilo počasí (to bych v horách nečekal) a začalo sněžit.

Pár fotek na důkaz toho, že jsme tam byli, a honem zpátky dolů, zase přes ledovec (byli jsme řádně navázáni, uzlíky jsme měli, cepíny, mačky, joj krása!), sníh se změnil v déšť, pak v liják a pak v bouřku. Byli jsme rádi, když jsme se ocitli zpět v oblasti zvané Teufelsegg.

Taky jsme měli hlad a žízeň, a proto jsme uvařili něco k snědku. Pak jsem si myslel, že půjdeme spát, přece jenom bylo dost hodin, když v tom se zrodil v hlavách vedoucích smělý plán. Půjdeme ještě teď k autu! V půl sedmé večer! Pohoda!

Skočil jsem jim na to!

ÚTERÝ

Cestu jsme znali, takže nebylo těžké se orientovat, bylo těžké jít. Asi proto, že mě bolely nožičky. Ostatní taky bolely nožičky, ale dělali, že je nebolej. Anebo dělali, že je bolej, ale tak, aby to vypadalo, že je nebolej. Každopádně, u auta ve Ventu jsme byli těsně po druhé ráno, v úterý 6.7.

A to je konec, protože se už nic zvláštního nestalo!