Poslední slanění

Poslední slanění vyjadřuje symbolicky horolezcovo loučení se skalami. Naposledy odfrčí od slaňáku a řekne mu: „Sbohem kamaráde, drž mě teď i příští rok.“ Jak takové poslední slanění probíhalo u lezců z Prahy, kteří svůj oddíl nazvali Himal, jsem se vypravil zjistit do Černolic.

Asi dvacet lidí se hemží pod skálou. Různorodí lidé si tu podávají ruce nad společným koníčkem. Někomu to jde lépe, někomu hůře, ale to není podstatné. Podstatné je kamarádství, společné lano, sepětí i volnost. Svoboda a pohoda. Začíná se vařit svařák, grilují se klobásky. Mezi tím vším se honí dva psi od Hanky a pobíhají děti. Náhodný kolemjdoucí by ani nepoznal, že se jedná o horolezce. Postupně se však na denním světle objevují karabiny, smyčky, lana. Trkáč s Brychťákem jdou udělat přelanění dvou sousedních masivů. Ptám se jakéhosi chlapíka v ostře zelených šusťákách, co to kouří. Odpovídá že vodní dýmku a že je to supr, že dneska jenom hulí. Taky horolezec. Fousatá tvář a vykulené oči by na první pohled nabízely dojem, že se jedná o bezdomovce, který se jen připletl k jídlu a pití. Až na druhý pohled odhalíte pod drsnou slupkou maníka, co je pro jakoukoliv hovadinu a který letos vystoupil na nejvyšší horu Alp, Mont Blanc.

Poznenáhlu se lezecký materiál vybalený z baťohů stěhuje na sedáky. Lezecké dvojky a trojky míří přímo pod skálu a začínají zdolávat první metry skály. Každý si tu najde to svoje a když už nechce lézt, může se svézt na lanovce mezi masivy. Odměnou za obtížný nástup je pět vteřin jízdy na dvou kladkách, hluboko nad propastí. Trkáč vysvětluje: „Sme to tady natáhli a teď se jezdí. Až se dojezdí, tak to zase stáhnem a zabalíme.“ Jeho parťák Brychťák dodává: „Jo, tak to je.“

„Je fajn, že je fajn.“ Říká místopředseda Rusák. Vojtu přitom drží na ruce, občas si bafne z dýmčičky a ukousne dozlatova opečenou klobásu. „Mohlo to bejt horší“, konstatuje ještě. „Večer ještě musím vybrat prachy na průkazy, tak se nesmím moc zhulákat. Stejně řídím.“

Počasí je všelijaké. Neprší, ale je zataženo, naštěstí relativně teplo. I to patří k horolezectví. Překonat a skousnout nepohodlí. Svařené víno je tu přece od toho, aby zahřálo od studené skály zkřehlé prsty.

Večer pokračuje oslava, už pod střechou a v teple. Svařené víno pravděpodobně vystřídá něco ostřejšího, ale o tom už moje reportáž není. To podstatné se odehrává venku. Každoročně. Takže za rok Hore zdar!

Karel Ptáček (autor je redaktorem časopisu Masakr)