Radošovice u Strakonic (15. 7.)

„Sakra, já do tý čtyrky nenastoupím. Co ty? Zkusíš to?“ ptá první.

„Zkusím, dej sem matroš.“ odpovídá druhý.

Druhý to zkouší, sype bobky a zase slejzá.

„Do pr…, je to těžký. Zkusím to bokem, přes ten borhák.“

CVAK!

„Dobrý, dober! Dám ještě pokus.“

Druhý bojuje, napíná svaly, vymýšlí kroky.

„Nejde to. Spusť mě dolu.“

„Tak co teď?“ ptá se první.

„To je na prd, když tady nevylezeme nejlehčí cestu. Jedeme domů.“

Tak nějak to vypadalo loni v létě, kdy jsme se rozhodli, že zkusíme skály u Radošovic, kousek do chalupy v Sedle, co je zase kousek od Strakonic a Horažďovic. Ještě menší kousek je od Střelských Hoštic. Nalezeno jsme měli kulový a podle toho to taky vypadalo.

Jenže červík zahlodal, když se letos naskytla příležitost, a tak jsme si řekli, že dáme druhý pokus. Něco jsme potrénovali na překližce, něco jsme potrénovali na skalkách, sebrali jsme Bambuse se Želvou a vyrazili jsme.

Jako první jsme zkusili opět nejlehčí cestu, čtverku koutkem. Nastoupivší prvolezec ani nemrknul a variantou přes borhák to přehobloval. Za ním pak i ostatní.

Druhou nejlehčí cestou je Šestka (6-). První odvážlivec si namágoval pařáty, obul boty, voblík sedák a pustil se do ní. Dále můžeme zkopírovat text uvedený výše:

První lezec: „Sakra, já do tý šestky snad nenastoupím. Alespoň cvaknout první jištění, pak už to půjde. Hek, nejde to. Chytej mě.“

„Zkusím to ještě jednou, jo?“ doplňuje.

„OK“ odpovídá druhý. Třetí a čtvrtý koukají, pátý spí.

 „Do pr…, je to těžký. Zkusím to bokem, přes tu lištu.“

CVAK!

„Dobrý, dober! Dám ještě pokus.“

Bojuje, napíná svaly, vymýšlí kroky.

„Nejde to. Spusť mě dolu.“ definitivně rezignuje. Morál padá kamsi do řiti.

„Dej to sem, taky to zkusím“ povídá druhý.

„Jo, tady to jde. He. Jak teď? No, masíčko. Nic tady není. Hele, jak vypadá ten chyt tamhle vejš? Je to madlo? Vypadá že spíš není, co? To bude spíš nějaká bakule. Tak to ne, končím. Pusť mě dolu.“ končí druhý.

Nakonec musel nastoupit tahoun mužstva a tu šestku nám pověsit. S prstem v nose. Za tahounem jsme to opět vymastili všichni, čímž morál z řitě odtekl kamsi do septiku. Tahoun si na druhým dal ještě nějakou sedm plus a pak jsme ho přivázali ke stromu a vydali jsme se prozkoumat, co bychom ještě mohli zkusit pro posílení ztraceného morálu.

Kousek bokem jsme objevili kvak našich možností. Hřebínek cca 15 vysoký, obtížnost 2-3 podle toho, kudy se to leze. Vymotali jsme tady dokonce dvě dýlky, první na hřebínku, druhou v akátovém roští na dolezu. Dvoudýlková morálovka bez fixního jištění končila po průlezu akátama na zahradě místních chatařů. Jeden pálil shnilý dřevo.

„Klucí, co tady děláte? Proč tudyma lezete? Není to tam trošku zarostlý? Proč to nevobejdete okolo? Vždyť se leze víc vlevo, ne?“

„Ale dědo, tady je solidní skála, tak jsme jí chtěli zkusit, víte?“

„Končíme, jedeme se koupat“ zněl verdikt lezců po krátké poradě. A tak se taky stalo.