Orlické hory (18. - 20. 3.)

Pátek

Poté co meteorologové hlásí další sněžení a na všech českých horách je nadílka sněhu největší za posledních 40 let, říkám Bambusákovi: „Hele, pojedeme na sníh, je teď pěknej prašánek, bivakovat, uděláme drsnej víkend, co ty na to?“ Odpovídá že „Jo, jasně!“. Další den píšu e-mail případným zájemcům a čekám návrhy ohledně datumu a místa. Nakonec vyhrává až víkend 18. - 20. března a pevnosti v Orlických horách. Bude to fajn si prohlédnout bunkry pěkně zblízka po více jak pěti letech. Mám z toho dobrou náladu.

Máme jet čtyři - Boris, terorista Máňa, Bambus a já - Karel (jména jsou pro zachování soukromí zúčastněných osob pozměněna - pozn. autor). Sraz je jasně daný. Vlak jede v pět s dvěma přestupy, takže bude čas dát si pivko. Stan nebereme, nejsme vomáčky, navíc jsou tam pevnosti pohraničního opevnění, kde se dá spát. Na srazu zjišťujeme, že Máňa si nevzal ani karimatku, jakej je to  drsňák, Bambus zase rukavice, a Boris zůstal v Rusku, takže s námi nejel vůbec. Navíc Boris měl Máně půjčit návleky, takže Máňa jede bez karimatky i bez návleků. Rázem je i bez dobré nálady.

Cesta do Mladkova uplynula velice příjemně a ještě příjemněji pokračovala v hospůdce U Bohouše. Zjišťujeme, že nakonec jedeme skutečně ve čtyřech, místo Borise s námi jede Myslivec. Terorista Máňa má snad zase dobrou náladu. My s Bambusem také.

Už za tmy vyrážíme směrem, kde tušíme bunkry a kde by měly být podle mapy. Jsou tam a čekají! Cestu si zkracujeme stoupáním po sjezdovce, po kolena v mokrém a těžkém „prašanu“, je asi 5 nad nulou. První i druhý i třetí bunkr jsou zamčené. Končíme promočení u čtvrtého a chystáme se na noc. Já s Máňou bivakujeme u bunkru (na mé karimatce), Bambus na sjezdovce. Máňa má smíšenou náladu a obavy, jak to dopadne. My s Bambusem máme zase obavy, aby teroristovi neruplo v bedně a nezačal plánovat nějakou akci. Snažíme se proto Máňovi náladu zlepšovat jak jen to jde. V noci prší, k ránu klesá teplota pod nulu a vše namrzá. Bambus, Karel, Máňa, spacáky, karimatky, boty. Drsná noc pro drsné povahy. Nedokážu odhadnou, s jakou náladou se probudíme.

Sobota

Vstáváme brzy. Terorista Máňa se probudil v tak špatné náladě, že ho s Bambusem nepoznáváme. Máme strach! Kolem deváté už máme uvařený čaj do termosky, něco jsme pojedli, když  v tom přicházejí chlapíci s klíčema od toho bunkru a zvou nás dál. Odmítáme a vyrážíme. Radši po silnici, i když Máně je to prd platné, protože boty už má na kost ze sjezdovky a návleky u Borise. Já měl návleky v batohu, takže mám boty taky na kost. Nevíme jestli (si) Máňa něco nevyvede, vypadá divně. Doufáme že nechce spáchat sebevražedný útok!

Na silnici nandávám ty návleky na nohy, avšak v podstatě už nejsou potřeba. Ale když už jsem je vyndal z toho batohu… Snažíme se dělat časté zastávky, abychom se zahřáli čajem s rumem a zlepšili Máně náladu. Daří se nám to až po gulášovce a pivku v hospodě v Českých Petrovicích. I já s Bambusem máme po těch pivech a čaji dobrou náladu.

Bunkry za celou dobu nevidíme (to by jednomu zkazilo náladu, co?). Snad jen v dálce řopík, ale to není jasné, jestli to není třepetání vzduchu na horizontu nebo vidiny z čaje s rumem. Až k večeru po celodenním šlapání silnice se ocitáme v oblasti pevnosti Hanička a nacházíme u cesty linii a krásný suchý bunkřík na spaní. Ale nepředbíhejme, zatím jsme v Bartošovicích na oběd-pauze.

Pokračujeme na Zemskou bránu, kde dáváme svačina-pauze. Divoká Orlice krásně šumí, jíme, fotíme a oblejzáme skály okolo. Také smutně vzhlížíme k ledovému ledopádku. To by se to lezlo - mačky, cepín!

Silnice se dále vine podél Orlice a my se vineme také. Cestou nacházím pěkný modrý švýcarák s pojistkou a hned mám lepší náladu. Bambus a Máňa tiše i nahlas závidí a to se odráží zase na jejich náladě. Procházíme Bartošovice v Orlických horách a míříme k Haničce. Tam už musí být ty bunkry a ne že ne. Nacházíme jeden hned u silnice a rozhodujeme se, že tady bude night-pauze a máme všichni dobrou náladu. Vybíráme nejsušší místnost a vaříme další várku čaje s rumem. Nálada je úplně skvělá!

Neděle

Nedělní ráno je nádherné, nebe čisté jako dětská prdýlka, mráz potáhl schody v bunkru ledovou krustou (bunkr je lomený, proto ty schody). Nebýt zase zmrzlých bot, měl bych vynikající náladu. Sníh je také zmrzlý, takže se neboříme. Cesta na Haničku rychle ubíhá, Myslivec mizí.

Na malé křižovatce vyhlašujeme oběd-pauze, která se protahuje až do svačina-pauze. Opékáme si vuřty, opalujeme se a dopíjíme plechovky s pivem. Nedokážu popsat jak je mi nádherně. Myslím že i ostatní jsou na tom stejně. Je nám všem tak skvěle, že ani nejdeme na Haničku, protože bysme nestihli vlak, ale pochodujeme rovnou do Rokytnice.

S jedním krásným a dlouhým přestupem v Doudlebech n. Orlicí dorážíme v deset večer vlakem zpět do matičky Prahy. Cestou dopíjíme veškeré zbylé zásoby alkoholu a upravujeme si tak náladu každý po svém.