Výstup na Grossvenediger - 3667 m (13. - 15. 7.)

Malý tátův Oplík byl jako stvořený pro to, abychom ho s Janíkem naplnili bagáží a v komorní sestavě brácha s bráchou vyrazili směr Rakousko, Vysoké Taury. Cílem smělým leč dostupným byl Grossvenediger se svými 3667 metry, čtvrtá nejvyšší hora Rakouska.

Vyrážíme ve čtvrtek na noc. Hned za Prahou děláme nákup v Hypernově a pak už jedeme v podstatě nonstop přes Budějovice, Linz, Salzburg, St. Johann i. Tirol, Mittersill na parkoviště za Felbertauerntunnelem (10 euro) zvané Matreier Tauernhaus (8 euro). Na spaní není čas, přebalujeme a vyrážíme směr Alter Prager Hutte a Neue Prager Hutte.

Asfaltová cesta se klikatí údolím až k zásobovací lanovce na chaty, odtud začíná pořádný stoupák nejprve na Starou pražskou chatu. Co mě tu nejvíce zaráží jsou ovčí bobky přímo na pěšině, za chvíli mám nohy mezi koleny a botami úplně zasr... Na Staré chatě si dáváme čaj a delší pauzu, Nová pražská chata je vidět a není to podle rozcestníku dále než hodinu. Cestu nakonec jdeme déle, hlavně proto že začátkem týdne napadl čerstvý sníh, který začíná právě nad Starou chatou a rychle roztává, takže je z něj pořádná břečka, po které klouže úplně všechno, i ty ovčí bobky.

Další jobovka nás čeká na Nové chatě, prý tam není žádné místo na ubytování a že máme počkat. Vyhlížíme alespoň Radku, která vyrazila o den dřív a měla by tu být. Nikde ji nevidíme. Shodujeme se že jestli tu je, pak to musí být dvojka, která byla vidět nahoře na ledovci a že přijde až večer. Postel na chatě nakonec dostaneme, dokonce se slevou na průkaz ČHS (12 euro/os). Radka se taky objeví, opravdu až večer, kdy jsme s Janíkem úplně mrtví, protože jsme dva dny nespali, a že si s ní musíme dát pivo. Zvládáme jedno a vyzvídáme podrobnosti o situaci na ledovci a nahoře na vrcholu. Pak odpadáme úplně.

Ráno si říkáme, že jdeme na pohodu, což se odráží v celém výstupu. Předbíhají nás lanová družstva jedno za druhým, přesto nejsme na vrcholu poslední. Čas máme taky dobrý, průvodce udává 3,5 hodiny, my to jdeme za 4,5 hodiny. Vrcholový hřebínek přebíháme s klidem akrobata. Obloha je vymetená, na všechny světové strany jen hory a modro, nádhera. Člověk by tam vydržel sedět hodiny, ale máme před sebou ještě sestup, a to kam až to půjde, tedy co nejníže. Proto se zdržujeme jen asi půl hodiny a mažeme dolů. Oběma se nám cestou daří jedenkrát jednou nohou zahučet do trhliny, naštěstí jen po stehno, ale i tak to není příjemný pocit. Je znát že sníh během dne povolil a co dopoledne drželo, odpoledne už nedrží. Nedivím se že Radka byla trochu vykleplá, když dorazili na chatu. Taky si oddychujeme, když ledovec skončí.

Na Nový pražský dobalujeme věci, do břicha posíláme dvě točený na oslavu a pokračujeme v sestupu. Na Starý dáváme ještě jedno. Kvůli mojí blbosti se musím ještě kus vracet pro mikinu, ale nakonec spíme tam, kde jsme si naplánovali. Nesestupujeme cestou ovčích bobků, ale cestou ledovcových kamenů, které jsou ohlazené ustupujícím ledovcem, až dorážíme k jezírku, kde je mechová tráva a ideální vzduch na spaní pod širákem.

Další den pokračujeme podél vodopádů zpět k dolní stanici lanovky a stejnou cestou na parkoviště. A úplně stejnou cestou jedeme i autem do Prahy, i se zastávkou v Hypernově. Přece musíme z toho Rakouska něco přivézt, ne?