Walliské Alpy - výstup na Dufoursitze (4634 m. n. m.)

termín 2. 9. - 8. 9.

účastníci: Jaryn, Marcel, Ivoš, Jíra, Špejlík,já - Pytlouš a Piča-mátěri

harmonogram výstupu:

1. den (sobota)

Praha - Täsch (příjezd cca v 16 hodin, parking) - Zermatt (1620 m, taxíkem, 5 franků na osobu) - Riffelhorn (2927 m, zubačkou)

2. den (neděle)

Riffelhorn - přes Gornergletscher na Monte Rosahütte (2795 m) - sněhové plató (tábor v cca 3200 m)

3. den (pondělí)

sněhové plató - Dufourspitze (4634 m) - sněhové plató

4. den (úterý)

sněhové plató - Zermatt (bivak kousek nad Zermattem)

5. den (středa)

Zermatt - Täsch a odjezd směr ČR, příjezd do Prahy v cca 4 hodiny ráno

PÁTEK A SOBOTA

Po dlouhém devítiměsíčním čekání na rodinné štěstí nastalo dlouhé čekání, kdy se zase dostaneme do hor. To čekání bylo delší a delší a delší až v den odjezdu skončilo. Když na něco čekáte, tak v průběhu času čekáte čím dál déle, ale odjezd se čím dál víc blíží. No a to byl i můj případ.

Byly domluveny dva srazy, jeden u nás v deset večer, druhý hned po tom co se naložíme u Bambusáka Jíry (asi protekce). V průběhu večera se se Špejlíkem dozvídáme, že Jarynovi ujel z Benešova vlak. Sakra, to se to asi trochu protáhne. Jenže to nakonec nebyl Jaryn, kdo trošku meškal. Když konečně avizovaná dodávka přijela i s Marcelem a Ivošem, sklapla nám ostatním čelist, že to muselo být slyšet až v Brně, protože do tý dodávky jsme se zaboha nemohli s expedičním materiálem poskládat. Protože ta dodávka už byla plná! Navíc to ani nebyla dodávka ale jakýsi větší kombík! Tam kde nebyla sedadla (6 ks), byla nádrž na plyn (1 ks), kde nebyla ani sedadla, ani nádrž, byla bagáž Marcela a Ivoše nebo Marcel a Ivoš. Kufr to auto nemá, rakev na střechu taky ne! Do dneška, ani do zítřka nepochopím, jak jsme se tam vešli. Dalo by se říct „bylo nás pět“.

Cestou za Jírou jsme přemýšleli, jestli se u něj vůbec stavovat, aby nebyl zklamaný, že už se k nám nevejde, natož s batohem, a jestli není lepší frčet na Zermatt rovnou. Bohužel jsme se u něj stavili a on se do auta taky vešel! Fakt síla! Batohy, boty, cepíny a lidé byli všude. Jak se otevřelo okýnko, hned začlo z auta něco vytékat nebo se pasírovat. Říkal jsem si že teď už mě nemůže nic překvapit, jenže to jsem nepočítal s tím, že se budeme stavovat v Tescu v Plzni. V tu dobu se musel stát zázrak, jinak si to nedovedu představit. Opravdu jsme se nakonec do auta naskládali v šesti i s šesti nákupama! Konec cesty byl pro všechny vysvobozením.

Autem je zakázáno jet přímo do Zermattu, parkuje se asi pět kilometrů před, v Täschi. Täsch je v podstatě jedno velké parkoviště, kde jsou různé ceny za parkování (od 4 do 7 franků). Zajeli jsme k maňasovi co měl cenu 4 franky, který pak získal přezdívku Piča-maťeri, protože tomu jedinému rozuměl. Vypadal na Bulhara a dal nám půl hodiny na přebalení věcí, což jsme pochopili v momentě, kdy k nám přistavil svůj taxík, opravdovou dodávku, a že nás vezme do Zermattu. Hned. Byli jsme rádi, jen někteří měli problémy s dobalením a táhli např. nohavice ke kalhotám, které zůstaly v autě a tak.

V Zermattu moc neváháme a rozhodujeme se, že pojedeme zubačkou. V hale ti z nás co je ještě měli, ztrácejí zbytek čelistí, protože jim padají, že to musí být slyšet snad až do Brna, jak jsou lístky na zubačku drahé. V přepočtu asi 1600 Kč. Jenže šlapat nahoru odzdola se nám nechce, takže nakonec volíme variantu middle, tzn. že kupujeme lístky pouze do polovičky trasy zubačky. V zubačce je ale naštěstí moc hodný průvodčí a dovoluje nám se za tu cenu vyvézt až nahoru. Bomba! (Tím nemyslím že by v zubačce byla bomba, ale že to bylo fakt bezva.)

První bivak stavíme nedaleko, vaříme, fotíme, jíme, pijeme, povídáme a spíme.

NEDĚLE

Počasí vychází na jedničku, slunce vychází každý den a my, členové výstupové skupiny Dufourspitze 2005 také vycházíme. Čeká nás nejprve sestup na ledovec (cca 300 výškových metrů) a následný výstup přes chatu Monte Rosahütte až na sněhové plató (jak jsem si to dovolil nazvat). Rozhodně nechceme zůstávat na chatě, ale počítáme s tím dostat se co nejvýše, abychom to další den měli co nejblíž na vršek.

U ledovce jsme za chvilku. Průstup přes trhliny je vyznačen trasírkami, firn je tvrdý, ale ne ledový, trhliny jsou absolutně jasně patrné. Zhruba uprostřed pro sichr nandáváme mačky, protože trhliny houstnou.

Přestože jsme na nejnižším bodě celé trasy, výhledy jsou fantastické. Z Liskamu se na nás „valí“ celá kaskáda séraků a na druhé straně, zpátky, na nás shlíží Matterhorn, vlevo Breithorn a Klein Matterhorn.

Postupně hned od začátku se propadám na konec šestičlenného mužstva a tuto pozici během času ještě upevňuji. Nemusíme tomu hned říkat, že jsem byl poslední, ale spíš, že jsem to jistil zezadu. Někdo to vzadu přece jistit musí a nejsem takový blázen, abych se hnal dopředu, když jistím vzadu. To najednou ani není fyzicky možné. Když je ostatním jasné, že si hodlám svůj post držet až do konce, raději ustupují do popředí.

Sněhového plató dosahujeme v pohodě odpoledne, stany stavíme na dvou místech. Zbytek dne trávíme odpočinkem a přípravou na další den, kdy chceme vystoupit na vrchol druhé nejvyšší hory Evropy.

PONDĚLÍ

Budík nás měl vzbudit brzy, ale nemusel, protože jsme celou noc nemohli usnout. Vůbec jsme nespali a jestli jo, tak dohromady půl hodiny. Vaříme čaj do termosek, voda není zmrzlá, ale po nalití do ešusu se z ní stává ledová tříšť. Nahoru jdeme nalehko, pouze s tím nejnutnějším. Obloha je bez mráčku, cesta vyšlapaná. Každý si volíme své tempo, takže se skupinka trhá, nejsme navázaní. Já musím hned na začátku řešit problém s mačkou, protože mi sklouzává pata, ale po pořádném utažení nakonec drží.

Po sněhových pláních vede výstup až do sedla pod Sattelem. Zde ostatní nechávají batohy, tak já taky. Mám v něm lano, ale co s ním sám budu dělat, že? Vypadá to že vrchol je kousek, ale trvá mi další hodinu, než se po exponovaném hřebínku dostávám na dohled a doslech ostatních, co už na vrcholu jsou.

Hřebínek je opravdu exponovaný, střídají se skalnatá místa se sněhovými mostíky šířky jedné boty a okolo sešup 300 metrů. Úplně posledních pět výškových metrů nahrazuje hřebínek šplh po laně, na což nemám hlavně psychicky, takže končím těsně pod vrcholem a odpočívám. Na jednu stranu jsem rád, že jsem tak vysoko, na druhou pak přemýšlím, jestli se nepokusit o těch zbývajících pár metrů, ale když vidím sestupujícího Jíru, definitivně si říkám že mi to za to nestojí.

Zpátky po hřebínku je to pořád exponované, takže jsem rád když ho mám za sebou. V sedle odpočíváme a shodujeme se, že místy to chtělo hřebínek odjistit.

Sestup vypadá jako brnkačka, ale trvá minimálně další tři hodiny zpátky ke stanům, ne-li více, už si přesný čas nepamatuji.

Během dne jsem snědl dohromady jednu müsli tyčinku a jeden sojový suk, a přesto nemám večer vůbec hlad. Nakonec do sebe nasoukám nudle a instantní polívku a zalézám do spacáku.

ÚTERÝ

Odpolední oblačnost dnes ráno zůstává, vrcholky vrcholů jsou zahaleny v mracích. Také podle předpovědi se má počasí kazit. Přesto nikam nespěcháme, v klidu pobalíme a vyrazíme cestou jakou jsme přišli.

V podvečer zjišťujeme s Jírou, že byla asi chyba v komunikaci, protože zbytek mužstva čekal u horní stanice zubačky (kde jsme spali první noc), ale od stezky nebyl vidět (ten zbytek), takže my jsme ho neviděli  (ten zbytek) a sestoupili jsme podél zubačky po sjezdovce až skoro do Zermattu. Dole zjišťujeme, že zbytek (ten zbytek) čeká nahoře. Takže pak my čekáme na zbytek. Mobilní telefon prokázal dobrou službu, protože náš stan byl rozdělen mezi ty co byli nahoře i ty, co byli dole, ale nakonec jsme se všichni sešli.

Až za tmy nacházíme místo na postavení stanů, v tu dobu akorát začíná pršet.

STŘEDA A ČTVRTEK

Sraz je určen nade vší pochybnost, dojdeme k autu do Täsche, tam se sejdeme a rozhodneme, co dál.

Neprší, ale je zataženo, Matterhorn není vidět.

Každý opět svým tempem míří k Piča-matěri. Není tam, auto ano. Špejlík jel vlakem, my ostatní jdeme z Zermattu do Täsche pěšky. Odpoledne jsme u auta, vaříme jídlo atd. atd., dokonce se nám daří se nasoukat dovnitř a odjet. Jelikož nás nikdo nezastavuje, mizíme bez placení (ale nikomu to neříkejte). Ti co seděli úplně vzadu teď sedí uprostřed, a je to setsakra rozdíl, to vám řeknu. Úplná pohodička.

Cestou se definitivně rozhodujeme, že jedeme domů, že už se nebudeme nikam přemisťovat, a tak brzy ráno ve čtvrtek dorážíme do Prahy.