Extreme Power Climbing

číslo třetí: Bratrstvo krvavé mačky zvrací úder

 

Českosaské Švýcarsko (5. - 7. 5.)

 

Zvážení,

byli jsme při tom! Náš občasník byl přítomen událostem předcházejícím odjezdu Bratrstva krvavé mačky, tentokrát ve složení bratři Knedlíci, Bambus a Jaryn, do Rakouska na smrtonosný Wildspitze. Máte tedy jedinečnou příležitost dozvědět se průběh plánování akce s veškerými detaily.

Již před několika měsíci začala probíhat dobře utajovaná čilá korespondence mezi zasvěcenými o termínu výjezdu a vrcholu, který má být zlezen. Nakonec se zhruba v půli února termín ustálil. Dohodnut byl druhý prodloužený víkend v květnu, tj. 4. – 8. května 2007. Zbývalo jen určit, kam že se naše hvězdné družstvo nepřekonatelných sportovců vypraví.

Ze širokého výběru předložených vrcholů byl nakonec mnohohlasně vybrán rakouský Wildspitze. Bohužel se nám nepodařilo zjistit proč. Víme však, že ve výběru byli takoví velikáni jako Grossvenediger, Wieskugel, Grand Paradiso, Grossglokner či Triglav.

Během e-mailové korespondence nakonec vykrystalizovalo i zmiňované složení výpravy. Věřte, nevěřte, nakonec se tito čtyři horolezci spolu před výjezdem ani nesešli. Jejich vzájemné propojení na mimomentální úrovni jim postačilo, aby se dohodli, kdo co vezme, jak se kdy kde sejdou, jak se poznají i k naplánování trasy výstupu. Holt, jsou to borci!

Musíme uznat, a Ty, milý čtenáři, nám jistě též dáš za pravdu, že zvolená trasa výstupu nebyla jednoduchá. Ba co víc, byla těžká a nebezpečná! Bratrstvo se rozhodlo, že během stanoveného termínu zdolá celkem tři třítisícové vrcholy a dva z nich dokonce jen v jednom jediném dni! Průběh expedice do naprostých detailů domluvila většina Bratrstva (Knedlíci a Bambus) při tréninku lezení na Cibulce. Zde je kompletní dohodnutý brilantní plán:

Den první, pátek: noční přesun autem z Prahy do Ventu (1880 m.n.m.). Cestou - půlnoční nákup zásob v Tescu v Plzni, vedení hovoru, pospávání, předzásobování se tekutinami a občasné zastavení k vyprázdnění v těle nahromaděných tekutin.

Den druhý, sobota: cílem chata Breslauer Hütte (2844 m.n.m.) nebo ještě dál. Po snídani u auta a opakovaného přebalení batohů výšlap na první třítisícovku, Wildes Mannle (3023 m.n.m.), její přechod a dolů na chatu. Zde buďto přenocování (při příchodu v odpoledních hodinách trénování pádů do trhlin a třeba i vytahování z nich) nebo pokračování na ledovec pod Wildspitze, kde přespání ve stanu nebo v záhrabu, tzn. možno uskutečnit celoživotní sen Bambusákův. Cestou – vedení hovoru, pospávání, pocení, funění, pauzičky na cigárka a dýmečku.

Den třetí, neděle: cílem přechod Wildspitze (3774 m.n.m.) a B????? (???? m.n.m.) na chatu B????? (???? m.n.m.). Vstávání za tmy tmoucí (chceme vidět východ slunce na vrcholu), přebalovávání batohů, za úsvitu snídaně, přebalovávání batohů, odchod v dopoledních hodinách. Výlez žlabem do sedla M????? (???? m.n.m.) a odtud na lehko na Wildspitze. Návrat do sedla a na těžko přechod B?????. Táboření buďto na ledovci v záhrabu nebo až na chatě. Cestou - vedení hovoru, pospávání, pocení, funění, pauzičky na cigárka a dýmečku, opakované focení, event. uvedení v praxi natrénovaných pádů.

Den čtvrtý, pondělí: cílem co největší přiblížení k Ventu. Z místa přespání po červené malým nebo velkým okruhem směrem k Ventu. Cestou – vedení hovoru, juchání, hodnocení předešlého veleúspěšného dne, opakovaný brífing, prohlížení fotek, pauzičky na cigárka a dýmečku.

Den pátý, úterý: cílem dojet do Prahy. V ideálním případě po přespání u auta ihned po snídani zabalit kufry a odfrčet. Cestou – jako při cestě sem-tam, ihned za hranicemi ochutnávka točené limonády zrzavé barvy s pěnou, hlídání řidiče, aby nezaspal a zda jede po silnici.

Jak už to ale chodívá, pán Bůh míní a člověk mění. Bratrstvu den před odjezdem nikdo nepůjčil auto, a tak nejeli nikam. Počasí taky nevypadalo, že by chtělo býti pěkné. Nakonec účast na výpravě odříká tahoun mužstva – Ötzi. No, budeme si muset na tento velkolepý počin Bratrstva ještě nějakou chvíli počkat. Máme přislíbeno, že svůj plán výstupu Bratrstvo nezahodí a že jej v nejbližších letech zrealizuje. Náš občastník na něj získal výhradní práva, takže se můžete těšit. S heslem Knedlíků: „Nejsme tlustí, jsme jen osvalení!“ se s Vámi loučíme, na sečtenou.

Náhradou se nám podařilo získat záznam z deníku jednoho z Knedlíků o nakonec uskutečněné výpravě do Českosaského Švýcarska, který dále otiskujeme.

 

 

Deník Pražaka Knedlika

 

dny před odjezdem

Obrovský úspěch! Konečně se zúročily všechny ty kliky, sklapovačky, shyby, maratóny okolo baráku a cesty na kole do práce a zpátky. Prokázal jsem fyzickou a duševní připravenost a byl jsem vybrán do expedice na Wildspitze. Druhá nejvyšší hora Rakouska! To je ono! Teď se mi ozvali, že mě berou do týmu. Super! Jmenují se trochu divně, Bratrstvo prdlavé tašky nebo tak nějak, ale hlavně že jedou. Už se těším. Autem do Ventu a pak hurá nahoru na horu!

 

den první

Trochu mě zarazilo, proč je sraz na hlavním nádraží, když jedeme autem, ale pak se vše vysvětlilo. Nejedeme do Rakouska, ale do Švýcarska! No to je paráda. Možná že Bratrstvo vybralo nějakou čtyřtisícovku a chtějí mě překvapit. Tak dělám, že nic nevím a koukám se z okna vlaku. Kralupy nad Vltavou (při povodni nad Labem, resp. pod Labem), Ústí nad Labem, Děčín, Dolní Žleb, Německo. Konečně. Hranice s Německem a pasová kontrola. Trochu je mi divné, že jedeme přímo na sever, když Švýcarsko je na jihozápad, ale neptám se, nechci být šťoura. Shöna, konečná! Pět minut za hranicemi s Německem vystupujeme? A že prej pojedeme parníkem? To není možné, říkám si. Jenže je to možné. To není možné, na druhém břehu vidím znak Česká republika! To není možné! Jenže je to možné. Neudržím se a ptám se vedoucího, jak je to možné? Dostávám překvapivou odpověď: „Změnili jsme plán!“ No toto!? To není možné! Celé roky příprav, roky dřiny a odříkání a všechno v pr…

Naštěstí s sebou máme expediční materiál pro VHT, takže vedoucí hned vyndává lahvinku proti trudomyslnosti, aby se mi hned na začátku nezkazila nálada. Podchytil to dobře, nezkazila se mi.

Pomalu se začínám smiřovat s tím, že jsme ve Švýcarsku jenom „jako“. Přeplouváme za 20 Kč z Německa zpět do České republiky, do Hřenska. Skoro to ale vypadá, že jsme na vietnamské tržnici. Jsou všude, snad i na postu starosty. Rychle mizíme ven z obce, abychom byli sami, ale nedaří se nám to.

Hned za cedulí „konec Hřenska“ zastavujeme. Nástup na Pravčickou bránu jsme našli snadno, daří se nám i najít jediné vhodné místo pro bivak. Okolo proudící davy Poláků, cyklistů i turistů nás však odrazují od dalšího postupu, pouštíme je před sebe. Až když není široko daleko živáčka, vyrážíme. Obtížnost výstupu nám přijde až příliš lehká, proto vytváříme různé varianty přes místní rozsypané kameny a věžičky, které některé mají až 3 metry.

Důkazem, že i po třicítce lze na Pravčické bráně získat studentskou slevu, je dvojice Bambus – Pytlouš. Hladce oholeni a slušně oblečeni ji dostáváme bez sebemenších problému, Johnny má na slevu platný nárok. Ušetřené peníze utrácíme v nekřesťansky drahém basecampu zvaném Orlí hnízdo. Kocháme se výhledy a vyhlídkami, zejména na Děčínský Sněžník na západě, a čekáme na pivo. Všimli jsme si, že tu obsluhují jen sedící hosty. Sedli jsme si tedy na zem, ale nikdo nás obsloužit nechtěl. Měli by tu zjednat pořádek, museli jsme si nakonec sednout ke stolu.

Poslední zbytek etapy do Mezní Louky zdoláváme nezvykle rychle na skůtrech s Deli tyčinkami. Hen hééén….(odkaz tu: http://www.delijizda.cz/), Johnny zůstává vzadu. Končíme v hospodě, kde dnes znamená dnes a nikdy více.

Po několika pivech jsou všichni kamarádi, nejvíce pak kluk s kytarou. Zabavujeme ji až do zavíračky. Poté odcházíme hledat bivak na noc. Protože už je noc, hledá se nám bivak na noc těžko, ale nakonec přece jen jeden objevíme, druhý den se dozvídám že díky mně.

Nocí se kolem našeho bivaku nesou podivné zvuky. Chvíli si myslíme, že snad prší, ale dopadající kapky nevydávají typický dešťový zvuk. Začínám mít strach. Co to pro Boha živého může být? Zmoženi únavou z pochodu k ránu přece jen usínáme.

 

den druhý

První co uděláme ráno v poledne, je likvidace přebytečných expedičních zásob. Vybíráme si podle chuti a ne podle vedoucího, což je dobře. Máme proto k snídani obědu pečeného buřta a ne chleba s křenovou pomazánkou. Tempem závodního šneka vyrážíme na další etapu našeho podniku. Nedá už se říci mezinárodního, ale spíše malého českého. Na nečekanou noční návštěvu jsme radši všichni zapomněli. Nebo jsme se o ní nebavili ze strachu? Nebo že by skupinový sen? Nebo se to zdálo jen mě? Radši taky mlčím, aby mě ostatní neměli za blázna.

Všechno je po včerejšku nějaké malé. Například Malá Pravčická brána. Takové pidiokénko v šutru, že ho dospělý člověk dokáže podepřít rukama. Nebo Johnny. Ten není malý, natož dospělý, ale dokáže ho právě vzepřít těma rukama. Myslím Malou Pravčickou bránu, tedy ten šutr. Ta je taky malá, proto na vzepření nemusíte chodit daleko, stačí vám Johnny. Viz foto. Z vršku je vidět spousta vrcholů, ze kterých poznávám Děčínský Sněžník na západě. Jediná velká věc cestou na Vysokou Lípu, je loupežnický hrad Šaunštejn. Ten je opravdu veliký. Kdysi jsme tam s Pinďulákem provedli nějaké zimní výstupy, tak jsem nechal kluky, ať se vyblbnou sami a hlídal jsem batohy. Myslím že jsem si získal respekt, když to kluci vylezli a věděli, že my jsme to dali v zimě. Když se vrátili, byl Johnny docela bledý. Jistě musel být shora vidět Děčínský Sněžník. Nebo že by snad zahlédl naši nečekanou noční návštěvu?

Bohužel Deli nebyly, tak jsme nastartovali Snickersem a následně objevili vynikající místo pro odpočinek a relaxaci. Vysoká Lípa. Vypadá to, že jsem se s těmi malými věcmi trochu unáhlil, v podstatě byla malá akorát Malá Pravčická brána, ta co jí Johnny podpíral holýma rukama. Vysoká Lípa je sice taky malá, ale název tomu neodpovídá. Spíš bych ji nazval dlouhá, protože jsme tam seděli hodně dlouho. Už byl večer, když jsme se zvedli a pokračovali.

Konec etapy nás zastihl nepřipravené. Už jsme propadali zoufalství, že budeme muset viset na lanech, když tu Bambusek objevil príma plac na bivak.

Byla provedena revize expedičního materiálu a zásob a došli jsme k tristnímu zjištění. Skoro nic neubylo. V následné diskuzi se k připomínkám nikdo ze zúčastněných nevyjádřil, natož já, proto bylo téma diskuze přesunuto na ráno.

Kolem půlnoci se z lesa zase začaly ozývat ty podivné zvuky. Myslím, že ten noční přízrak čeká na pravou příležitost, aby nás mohl napadnout. Zítra se už kluků musím zeptat, co si myslí.

 

den třetí

Překvapivě se probouzíme ke snídani ráno a ne v poledne. Bambusek si vaří cementovou ovesnou kaši a celý den s ním není řeč, protože má zalepený, resp. zabetonovaný orální otvor. Dostává důtku, protože kaše není z expedičních zásob, co se mají ujídat, ale z jeho vlastních! Já s Johnnym, po včerejší neplodné diskuzi ohledně expedičních zásob, se těšíme na špekáčky, co zbyly.

Děčínský Sněžník zatím není vidět.

Ptám se kluků, co si myslí o tom podivném tvoru, co nás večer co večer obchází. Oba zblednou, ale mlčí. Bambus je zacementován a Johnny dělá, že mě neslyšel. Mám tušení, že něco vědí. Co se to děje?

Cíl dnešní, poslední etapy je jasný. Přežít a odjet domů. Nekompromisní verdikt vedoucího nás srazil do kolen. Co budeme proboha dělat s expedičním materiálem a zásobami? Pod Ostrohem padá definitivní slovo. Nic nenechat! Nic neponecháváme náhodě a nic nenecháváme. Likvidujeme i všemi členy výpravy opovrhovanou křenovou pomazánku.

Po vydatném obědě mi Bambus předává starý ohořelý cár papíru. Prý je to zápis z deníku loupeživého rytíře Bořka ze Šaunštejna. Bambus jej získal od nějakého potrhlého odrbance před několika lety, když tu byl jako mladý pionýr na táboře. Původně čekal, že jej chce odrbanec zasvětit do tajů chlapského milostného života, ale nakonec prej couvnul a s omluvou za zklamání mu vrazil do ruky jen tenhle kus pergamenu. Musím si to přepsat do deníku slovo od slova:

 

1512

Letošní rok byl těžký. Jsme svým loupením tak proslulí, že tudy již nikdo nechodí.  Musíme podnikat několikadenní výjezdy do okolí.

 

1533

Do naší tvrze zabloudila Marie. Je nádherná. Všem chlapům se zalíbila. Neumí mluvit, vařit ani šít, ale zbožňuje milování v sadu. Při styku nejradši žvýká syrové maso a švihá ostatní přihlížející chlapy podivným bičem s devíti ocasy, na jejichž koncích má pytlíky s čočkou.

 

1558

Marie se naučila říkat dvě slova. Když má chuť na chlapa, ukáže na něj a vyjekne: „Sado maso!“. Nikdo už jí neřekneme jinak, než naše Devítikocasá čočka.

 

1567

Naprosto jsme přestali loupit. Nezbývají nám na to síly. Máme co dělat, abychom vůbec uspokojili Devítikocasou čočku. Máme strach, že se jinak vydá mezi sedláky do okolních vesnic. Musíme ji nějak zastavit!

 

1584

Polovina mužstva již zemřela na vyčerpání. Devítikocasá čočka furt nemá dost. Musíme něco udělat!

 

1601

Zůstal jsem sám s Devítikocasou čočkou. Na její každodenní sado maso přestávám mít věk. Co si počnu?

 

1629

Dnes jsem spáchal svůj nejhorší čin. Zavedl jsem Devítikocasou čočku na nedalekou vyhlídku a kopnul jí dolů. Ach Bože! Při jejím řevu mi ztuhla krev v žilách. Vím, že nedožiju rána. Když padala, prohlásila strašlivou kletbu na tento kraj. Zapisuju ji jako odkaz pro budoucí generace: „Nechť se toto místo nadále zove Mariinina vyhlídka! Nechť zde na mou památku přesně za tři sta sedmdesát sedm let vypukne požár! Nechť se náš způsob milování nadále zove sadomaso a grupáč! Nechť tento kraj nikdy nedojde klidu! Já, Devítikocasá čočka, budu zde na věky věků obcházet a užívat k ukojení svých tělesných potřeb jak jednotlivců tak skupin mužského pokolení! Tak se budiž staniž!“

 

Fíha, tak to je teda síla! Už chápu, proč byli chlapi po ránu vždycky tak zamlklí a bledí. Představa grupáče s těma dvěma mi na elánu taky zrovna moc nepřidává. Radši vyrážíme dál. Slibujeme si, že již v tomto kraji nebudeme spát a taky, že k otázkám Devítikocasé čočky se již nebudeme vracet. Alespoň po dobu našeho pobytu zde.

Z Ostrohu je překrásný kruhový výhled, zejména na Děčínský Sněžník.

Klíčové místo dnešní etapy se zdá být sestup do Jetřichovic, což se na místě potvrzuje. Loňský požár napáchal v lesích a skalách opravdovou spoušť. V těžko přístupném terénu museli hasiči bojovat doslova o centimetry s ohnivými plameny. A bez Gandalfa. Náš postup tímto terénem navíc brzdí déšť, který se znenadání spustil.

V Jetřichovicích zasedá valná hromada, co dál. Nakonec železnou většinou železní muži hlasují a vyrážejí s železnými srdci do České Kamenice. Všem je jasné že přišel monzun a že další setrvávání na místě by byl hazard minimálně se zdravím účastníků. Proti trudomyslnosti a nachlazení se železní chlapi (jako my) zahřívají hrou ve skrytý slovní fotbal, což jim s malými přestávkami vydrží až do Prahy. Děčínský Sněžník sem tam probleskne mezi stromy.

Nyní už jen heslovitě: Česká Kamenice – tam ne, nádraží je na druhou stranu. Děčín – a hele, hospoda!

V rychlíku na Prahu dovádíme naši novou hru do dokonalosti. Skrytý slovní fotbal místo orálního popisu předvádíme pantomimicky! Neuvěřitelné výkony na hranici svých možností podávají všichni z týmu Bratrstva.

V Praze se jedinečná sestava loučí a každý se vrací k sobě domů. Ale věřím, že další expedice tu bude co nevidět.

 

Poznámka: Během expedice byly nejdůležitější okamžiky natáčeny na video. Zpracování materiálu však nějakou dobu potrvá, proto vás budeme průběžně informovat, jak se situace vyvíjí a upozorníme vás, až bude film hotov. Snad na něm bude vidět i bájná Devítikocasá čočka.