Ankogel (21. - 24. 8.)

Je čtvrtek večer. Dvacáté deváté letní olympijské hry, konané tentokrát v Čínském Pekingu, se pozvolna chýlí ke svému závěru. Barbora Špotáková překonala evropský rekord v hodu oštěpem, posledním pokusem přehodila do té doby vedoucí ruskou reprezentantku a vyhrála pro naši republiku druhou zlatou olympijskou medaili. A naše mini himalovská výprava ve složení Zdenda, Pytlouš a Johnny vyráží do rakouských Alp pokusit se o výšlap na třítisícový vrchol Ankogel. Všichni věří, že budou stejně úspěšní, že budou zlatí a vrátí se ověnčeni ledovcovým a kamenným věncem z vrcholku.

Vozidlem, jež výpravu veze do nedaleké ciziny, je tmavomodrý Logan. Nový to povoz rodiny Pytloušovců. Nikdo nepochybuje, že tuto zatěžkávací zkoušku vydrží. Za volantem se střídají Zdenda s Pytloušem. Johnnymu nové auto nechtějí půjčit, protože se ze zadního sedadla ozývají zvuky tvrdého mikrospánku. Celkem pochopitelně se domnívají, že by Johnnyho mohl během řízení přemoci spánek fatální.

Naši stateční hoši jedou celou noc a před čtvrtou hodinou ranní parkují svůj vůz za Bergohotelem Malta na Kölnbreinsstüberl. Chvilku váhají, zda vyrazit hned na vrchol či nikoli. Nakonec vítězí zdravý rozum a všichni uléhají pod širým nebem do svých spacáků.

Budíček stanoven nebyl. I tak se vzbudili jako jeden muž či jako na povel v sedm hodin. Zřejmě nemohli nedočkavostí dospat. Všichni, až na Johnnyho. Ten by si ještě klidně poležel. Po rychlé snídani, ranní hygieně a dlouhém balení vyrážejí na chatu Osnabrücke Hütte. Trasa s převýšením 93 m má podle ukazatelů trvat dvě hodiny. Naše výprava ji zvládá k překvapení všech tří účastníků za dvě hodiny.

Na Hütte po drobných peripetiích s dorozuměním s domorodci dostávají účastníci neočekávanou krmi. Čočkovou polévku s klobásou. S celou klobásou. Lépe řečeno s klobásou v celku. Překvapení pokračovalo, když dostali nejen lžíci, ale i příbor. Nutno však uznat, že polévka byla jedinečná. S pivkem, nejlepším, nejúčinnějším a jediným iontovým nápojem, který je účastníky uznáván, to bylo drobet horší. Už při objednávce se milá paní domácí divně koukla a radši se přeptala, jestli se náhodou nepřeslechla. „Jistě že chceme Radlera. To je takový kvasnicový. Jediný, co Němci dělají.“, zněla neotřesitelnou sebejistotou prošpikovaná odpověď. Němci možná, ale tady jsme v Rakousku a Radler měl s pivem společného asi tolik jako slimák s hlemýžděm. Chutnal jako nealko říznuté se spritem. Jedinečný zážitek, který účastníky tak vytrhl ze soustředění, že zapomněli na čas a radši postupně navštívili toalety, aby vyhodili poslední zátěže před útokem na vrchol. V každém případě si byli jisti, že místní chatárka na ně jen tak nezapomene.

Úkol zněl jasně – zvládnout vrcholek během pátku. Přejít přes Ankogel a Kleiner Ankogel do matracenlageru v Hannoverhaus. V sobotu se má kazit počasí, tak se z Hannoverhaus traverzem po vráse přesunou zpět na Osnabrücker Hütte, kde přespí. Ale pokud to bude jen trochu možné a nohy je ještě budou poslouchat, dojít až k autu. V neděli, kdy se má počasí zase zlepšit, pak nalehko přes Kattowitzer Hütte na Grosser Hafner a zpět a během odpoledne zpět domů. Plán velkolepý a jistojistě splnitelný.

Kolem poledne vyrážejí naši důkladně posilnění a vyprázdnění sportovci nahoru na horu. Podle ukazatelů má cesta trvat tři a půl hodiny. Vypadá to na pohodovou procházku. Hned během pár metrů však borcům mizí úsměv ze rtů. Cesta vede nejdříve podél nádherného vodopádu, pokračuje horskou pěšinou a suťoviskem k ledovci. Na suťovisku naši machři lehce zakufrovali a ztratili tak drahocenný čas.

Zde je nutno podotknout, že nejsilnější člen výpravy, stodesetikilový Johnny, již od nástupu pod vodopádem začal vážně uvažovat o zkrácení si svého utrpení úprkem rovnou na Hannoverhaus. Pak chtěl uprchnout až k autu. Avšak vidina vrcholu a nezdolná podpora společníků typu: „Dělej, jak chceš, my jdem dál!“ Johnnyho přesvědčila vytrvat a pokračovat.

Také je třeba zmínit, že během cesty k ledovci do té doby zářící slunce někam zmizelo, cíl cesty byl celou dobu zahalen v mracích. Bylo zřejmé, že nahoře panuje psí počasí. Důvěra v televizní i internetové rosničky byla ale nezlomná.

Na ledovci šli naši borci v pořadí Johnny, Zdenda, Pytlouš. Cesta ledem zastihla Johnnyho v krizi. Jeho astma spojené s přetrénovaností a nadvyživeností, nestřídmou životosprávou sklízelo své plody. Aby tempo chůze nebylo náhodou až příliš rychlé, začal pofukovat nárazový vítr. Naši chlapci se dodnes přou, zda se již jednalo o pověstný hrozivý alpský jet stream či nikoli. Zkrátka se počasí dost zhoršilo. Přes vrchol se valil jeden mrak za druhým.

Když hoši došli na konec ledovce pod vrcholový kamenný hřebínek, rozhodli se po zdravé úvaze, že vzhledem k podmínkám, vysílení borců a pokročilému času nepůjdou přes vrcholek, ale že jej obejdou. Bohužel byl všude okolo ledovec tak prudký, že byli nuceni vrátit se nakonec stejnou cestou, jakou přišli. A tak se necelých dvacet výškových metrů pod vrcholem otočili zpět.

Cestou na morénu s respektem sledovali zpoza Ankogelu přicházející tmavé bouřkové mraky. Když byli kolem deváté večer znovu na horské pěšině a dopřávali si pozdní večeři a původně vrcholový plecháček, vyrušilo je z idylky vzdálené hřmění. Nelenili, přehodnotili své původní plány sejít dolů k autu cestou kolem černých ples, kterou ještě neznali, a vyrazili dolů známou cestou na Osnabrücker Hütte a tam požádat o nocleh.

Za svitu čelovek a celkem příjemně utahaní zaťukali na okénko. Otevřivší chatárka na ně koukala jako na zjevení. Nevzpomněla si na konzumenty Radleru. I tak byla velice vstřícná a o naše hochy se postarala takřka mateřsky. Nabídla suchou postel, zahřála vlídným slovem, kterému nikdo nerozuměl, a natočila normální pivo. Chlapci z vděčnosti položili hlavy na stůl. Nakonec se jim podařilo odlepit čela od desky a vynést svá těla do prvního patra na matrace.

Druhý den ráno byl pro naše účastníky akce trochu problém vůbec sejít dolů na snídani. Během noci ztuhly svaly, záda odlehčená od batohů příjemně bolela. Navíc rosničky měly výjimečně pravdu a začalo pršet. Chvílemi dokonce padaly kroupy. To však borcům nevadilo, neboť seděli v teple a naslouchali malebným tónům na garmošku hrajícího postaršího junáka. O dalším osudu výpravy bylo rozhodnuto. Přesun k autu cestou co trvá dvě hodiny a tam se uvidí, co dál.

Bohužel se počasí nelepšilo a tak si naši sportovci poté, co došli k autu a poobědvali, alespoň prohlédli místní turistickou atrakci – přehradu. Když se opět začal zvedat vítr, rozhodli se, že nemá smysl zůstávat přes noc, promoknout a promrznout, a radši vyrazili směrem domů. Jelikož se během odjezdu rozpršelo, dohodli se, že věci ledabyle poházené po autě přebalí někde dole v údolí.

Cesta od přehrady vede nádhernými tunely. Před jedním z nich výpravu zastavila červená na semaforu. Vedle ní byl stručný, leč výstižný nápis Zeit warten a u něho připojena číslice 22. To byla výzva. Přestalo pršet. Nikde nikdo. Borci vyskákali z auta a začali balit své batohy v předem stanoveném časovém limitu. Hned, jak se pro tento nelehký úkol rozhodli, zaparkovali za nimi místní domorodci a jen nevěřícně zírali. Zbývaly dvě minuty a naši superborci již seděli v autě a v kufru se povalovaly dokonale zabalené batohy.

Cestou domů se chtěli zastavit v muzeu Porsche nebo na nějaké jiné místní pamětihodnosti. Ale již dobře věděli, že česky se tu nedomluví. Navíc touha po drahých polovičkách byla u některých tak silná, že pokračovali radši rovnou do Čech s tím, že čas strávený prohlídkou radši utratí za hranicemi v české hospůdce s dobrou večeří. To ale ještě netušili, že je na dálnici zdrží kolona a na hranici se dostanou po třiadvacáté hodině, takže  po zavíračce. Večeři si v klidu dají na odpočívadle z vlastních zásob. Do matičky Prahy přijeli až ve dvě ráno. Žádná klaka ani červené koberce je ale nevítaly.

Cestou stále více nabývali přesvědčení, že udělali dobře. Holt tentokrát chybělo našim sportovcům trochu toho štěstíčka. Možná stačilo nejít spát, vynechat Radler či trénovat  přiměřeněji a vše by dopadlo jinak. Johnnymu však bylo zároveň jasné, že nebýt jeho přítomnosti na tomto podniku, dopadlo by zřejmě vše podle plánu a Zdenda s Pytloušem by své vytoužené vavříny získali. Bohužel, ale tým je vždy tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek. Tak za čtyři roky v Londýně při dalších sportovních výkonech. Nebo za dva roky při zimních olympijských hrách. Možná, že i dříve…