Ankogel (21. - 24. 8.)

Výstupových tras na Ankogel je několik. Nejjednodušší vede od jihozápadu, začíná v Mallnitzu a vede přes chatu Hannoverhaus a vrchol Kleine Ankogel. Část trasy lze absolvovat lanovkou a ušetřit tak síly na samotný vrcholový výstup. My jsme zvolili cestu od severovýchodu, přes chatu Osnabrücker Hütte a po ledovci Kleinelendkees.

Naše cesta začíná u přehrady Kölnbrein. K nádrži vede sice placená horská silnice Malta-Hochalm Strasse, ale pokud jedete v noci jako my, nezaplatíte nic. Mýtnice je otevřená jen přes den, mezi 7 – 18 hodinou.

Už samotný výjezd k přehradě je fascinující zážitek. Silnička se klikatí údolím v délce přes 14 kilometrů. Prochází několika nahrubo vyrubanými tunely, které jsou přes den řízené  semafory, přes noc jsou vypnuté. V jednom úseku, kde se za sebou projíždí více tunelů najednou, je čekací doba na semaforu dokonce přes 20 minut, což jsme sami měli možnost „vyčekat“ při cestě zpátky. U semaforu byla velká cedule s odpočítáváním doby do zelené, takže jsme přesně věděli, kolik času nám zbývá, než budeme moci tunely projet. Tuto informaci jsme dokázali vhodně využít. Silnice stoupá od mýtnice až k hrázi do nadmořské výšky 1902 metrů.

Přehrada Kölnbrein je nejvyšší rakouská přehrada, tedy přehrada s nejvyšší přehradní hrází. Je 200 metrů vysoká, 626 metrů dlouhá, v nejširším místě široká 41 metrů  a dvojitě klenutá. U přehrady se nachází informační centrum, parkoviště, restaurace či výstava o vodní energii v Rakousku a je proto hojně navštěvovaná i rodinami s dětmi a rakouskými důchodci. Dokonce se zde můžete nechat vyfotit automatem a fotku si najít na internetu.

My jsme k přehradě přijeli v pátek nad ránem. Dali jsme si malého šlofíčka, abychom nabrali síly, pohrabali jsme se v batohách, jestli se nenajde něco co nechat v autě (našlo se toho dost), a vydatně jsme se nasnídali (hlavně pivem). No a vyrazili jsme. K chatě Osnabrücker Hütte to je procházka, žádné převýšení, člověk se může kochat výhledy na vrcholy zrcadlící se v hladině nádrže nebo odstrkovat krávy, co se pasou přímo na cestě.

Od chaty začíná ten pravý kopec. Posilněni sladkým pivem, čočkovou polívkou s klobásou (v celku) a hořkým pivem (v půllitru) jsme nekompromisně stoupali kolem vodopádu stále výš a výš. Čas nás dost tlačil, chtěli jsme kvůli počasí urazit to, co se jinak chodí za dva dny. Plánovali jsme, že přejdeme ještě ten den vrchol Ankogelu na druhou stranu a sestoupíme na chatu Hannoverhaus, kde přespíme, a druhý den se po úbočí vrátíme zpět na Osnabrücker Hütte a na parkoviště k autu.

Na ledovci Kleinelendkees se sklon výstupu mění, je pozvolnější. Nasadili jsme ledovcovou výzbroj a pokračovali jsme podél hřebenu nekompromisně dál. Bylo pozdě odpoledne a počasí se začalo kazit. Začal foukat silný vítr, který přes hřeben přinášel nízké mraky, takže jsme chvílemi nevěděli, kudy postupovat, abychom se vyhnuli zrádným trhlinám. Obklopila nás mlha, která se občas jen na chvilku rozfoukala, akorát tak na to se zorientovat.

V podvečer jsme dosáhli teprve místa, kde končí ledovec a začíná dvojkové lezení po vrcholovém hřebínku. Už jsem si představoval, že tu budeme bivakovat. Věděli jsme zhruba, jak vypadá hřebínek na vrchol, ale nevěděli jsme, jak vypadá cesta na druhé straně, za vrcholem. Takže jsme se nakonec rozhodli, že se po vlastních stopách vrátíme zpátky.

Ještě za světla jsme stihli seběhnout ledovec a překonat dvě sněhová pole pod ledovcem. Tam jsme si konečně oddychli a dali jsme si něco k jídlu a pití. Mezitím, co jsme odpočívali, se snesla tma. Nasadili jsme čelovky a pokračovali jsme zpátky na chatu. Docela jsme je vystrašili, když jsme na ně zabušili na okno.

Druhý den ráno bylo jasné, že jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli. Za okny visely provazce deště a mraky se válely po úbočích. V chatě bylo útulno a teplo. Nechtělo se nám ven. Nakonec jsme se odhodlali.

Lilo celou cestu k autu. Rychle jsme se přemístili z parkoviště k přehradě. Schovaní za informacemi se nám podařilo něco málo uvařit. Lilo, když jsme sjížděli po Malta-Hochalm Strasse mezi tunely. Na semaforu jsme akorát chytli těch 20 minut čekání, takže jsme stihli přebalit auto. Lilo taky celou cestu na hranice, lilo i na dálnici, kde jsme dvě hodiny jeli krokem. Domů jsme přijeli hluboko v noci, nebo spíš brzy nad ránem. Hlavně že přestalo lejt.