Labutí nářek v Mrtvých horách (27. - 30. 9. 2019)

Kdysi dávno, v čase, kdy voda v potocích byla průzračná jako nebe a lesy šuměly starou entí píseň, žil na malém jezírku hluboko v Mrtvých horách labutí král Lendar se svou  královnou. Molina byla sličná, krásná, chytrá a bezmezně milovala svého muže. Pobývali v labutí harmonii po dlouhé věky, až do doby, kdy se v horách začali objevovat první lidé. Lendar s Molinou toho využili, postavili na břehu jezera malou útulnou chatu a přeměněni za chataře poskytovali horským poutníkům občerstvení a skromný nocleh. V noci, když znavení poutníci usnuli, se v labutí podobě vraceli zpátky na jezero.

Jednou se u chaty objevili dva přátelé. Přišli ze západní strany, od jezera Grundlsee. Vystoupali k chatě překrásnou cestou plnou vápencových útvarů a barevné přírody. Elm byl menší, robustnější, spíše podsaditější, ale silný a nebojácný. Za práci uměl vzít, však měl v údolí vcelku velké hospodářství, které musel obstarávat. Rotgschirr, to byl pravý opak Elma, vysoký až majestátný, šlachovitý, nezávislý. Svobodný se cítil v horách, kam utíkal každou svou volnou chvíli. Objevoval nová a nová zákoutí a vystupoval tam, kam se ostatní báli jen pohlédnout. Oba však měli jedno společné, a to osud, který před nimi ležel jako zamknutá skříňka, jako neprůhledná záclona.

Oba se na první pohled zamilovali do sličné Moliny, když se objevila ve dveřích chaty, aby se zeptala na jejich přání. Začátek osudu se začal naplňovat. Elm seděl celé věky a sledoval každý její pohyb. Rotgschirr jí přinesl květiny z nejvzdálenějšího koutu Mrtvých hor. Elm jí přivedl nejkrásnějšího koně ze svého stáda. Rotgschirr odvalil samotnou horu, aby slunce déle svítilo na jezero a chatu, kde Molina pobývala. Elm vyspravil střechu od chaty, postavil králíkárnu a zasadil růže pod jejím oknem. Rotgschirr odjel do Himalájí, aby jí přinesl ulomený zub yetiho.

Netrvalo dlouho, a Lendar, labutí král, se rozhněval nad domýšlivostí a prchlivostí mladíků. Krásná Molina patří jemu, nikomu jinému! Elma a Rotgschirra proklel strašlivou sudbou: “Tisíce roků ve vysoké hory přeměněni buďte, až pak svou nehynoucí lásku suďte!” Tak dodnes střeží horskou chatu u jezera dva velikáni. Na jižní straně je to Elm, menší, robustnější, spíše podsaditější, ale silný a nebojácný. Na druhé straně ji hlídá Rotgschirr, vysoký až majestátný, šlachovitý, nezávislý. A Molina? Ta čeká, až tisíce roků uplyne a její nápadníci se vrátí na břeh Labutího jezera. Ve dne obsluhuje příchozí poutníky, v noci vyplouvá v podobě labutě na jezero a hledí ke dvěma nejbližším, a přesto tolik vzdáleným vrcholkům.