Pověst o Alkazaru (30. 11. - 1. 12. 2019)

“Buď zdráv, můj bratře!” Vinnetou sesedl z koně a ztěžka se posadil do trávy.

“Tělo už mi nějak neslouží,” povzdechl si. “Lupe mi v kříži a  na klouby si musím brát GS Condro Forte. A víš, co mi Rihanna strká pod nos u večeře? Takovou modrou kosočtvercovou pilulku. Že prý aby ze mě byl zase štramák. Nevíš, na co to je?”

“Vítej, můj rudý bratře!” odpověděl Old Shatterhand a svalil se vedle Vinnetoua. “Co jsi říkal? Zapomněl jsem si doma naslouchátko.“

“Jestli si mám vzít modrou pilulku, co mi podstrkuje Rihanna! Vlastně Ribanna!” zařval Vinnetou.

“A na co to je?”

“To právě nevím.”

“Není to něco na záda?”

“Nevím, proto se tě, můj bratře, ptám.”

“Nebo na zácpu? To ne, to se jmenuje jinak. Šarapová, Šarapatice nebo tak nějak.”

“Ribanna mi nechce říct, jak se to jmenuje. Prý abych to někde neprokec.”

Chvíli seděli mlčky a dívali se dolu na řeku, která se líně převalovala v korytě.

“Hele, na! Něco jsem ti přivezl,” řekl po chvíli Old Shatterhand.

“Co to je?” zeptal se Vinnetou.

“Poslední Čtyřlístek. Vím, že ho máš rád, tak jsem se cestou zastavil ve městě.”

“Díky Oldo, tos nemusel. Přečtu si ho večer, jestli ti to nevadí. Možná, že ta pilulka je na čtení. Vidím blbě i s brejlema. To je ti hrozný, to stáří.”

“Ukážu ti fotku ze základky,” nenechal se odbýt Old Shatterhand.

“Ty máš zahrádku, Oldo? Co ty všechno nestihneš, na stará kolena. Já jsem rád, že doběhnu na záchod. Ještě se hrabat v hlíně!”

“Ne ze zahrádky, ze základky. Podívej, tady jsem, když mi bylo deset. Poslal mi ji z Německa můj nevlastní bratranec z tetiny druhé strany.”

“Na velkou stranu to taky sotva stíhám. To je ti hrozný, to stáří!”

Zase chvíli seděli potichu, až to Old Shatterhand nevydržel a zeptal se:

“Proč si mě sem pozval, můj rudý bratře?”

“Kvůli pověsti, bratře,” odpověděl Vinnetou. “Kvůli hodně staré pověsti. Ta pověst praví, že až se Země sedmdesátkrát otočí kolem Slunce, zjeví se v tomto lomu oheň zapálený posvátným bílým kamenem.”

“A co se stane pak?” Old Shatterhand zvědavě vykulil oči.
“To už jsem zapomněl.”

Chvíli zase seděli mlčky. Pak Old Shatterhand vykřikl: “Hle, podívej, Vinnetou! Blíží se lidé, co přijeli železným ořem. A nejsou vůbec genderově a národnostně vyvážení! Samé bílé tváře!”

Chvíli pozorovali skupinku dole pod sebou.

“Sleduj, Oldo! Mají kouzelný bílý kámen! Ten kámen hoří jasným plamenem! Pověst nelhala!”

“Ale co bylo dál, v té pověsti, můj bratře? Zkus si vzpomenout? Jsem napjatý jak podprda v zimě. Pověst musí mít přece nějaké pokračování!” dožadoval se Shatterhand odpovědi.

“Můl milý bratře, vzpomínám si teď, že má pokračování. Napíchneme na klacek kus masa nebo uzeniny a opékáme nad ohněm do zlatova. Oldo, není to stará pověst, ale rodinný recept na opečené buřty. Předává se u nás z generace na generaci a moje matka mi ho sdělila těsně před tím, než si ji odnesl Manitou. Mně se to v hlavě asi nějak pomotalo. Pověst možná bude spíš o černém kameni, nebo prameni, co se má zjevit, až přijede Martin na bílém ohni nebo tak nějak… Je to stará pověst ze Srbska, myslím.”

“Takže dneska žádná pověst nebude?” byl zklamaný Old Shatterhand.

“To je ti hrozný, to stáří!” povzdechl si Vinnetou.

“To nevadí, můj bratře,” odpověděl Old Shatterhand. “Víš co teď vaří v saloonu U kojota? Nějakou italskou specialitu. Přivezli ji sem italští přistěhovalci, co stavějí silnice na druhé straně kaňonu. A víš jak tý specialitě říkají? Pizza!”

“A jak to chutná?” byl zvědavý Vinnetou.

“Nevím, ale můžeme to zjistit. Mám s sebou ještě pár fotek, co mi poslal ten bratranec, tak si je můžeme po jídle prohlédnout.”

“A uděláme soutěž, která je nejlepší!”

“A Ribanna ti nebude dneska nutit tu modrou kostku! Dáme si něco, co známe, třeba tu žlutou limonádu, jak se jen jmenuje….”

“Franta!”
“Jo, to je vona!”