Severská krimi z Offensee a okolí (16. - 18. 11. 2018)

Na motivy skutečných událostí. Upozornění: děti do 15 let by měly příběh číst pod dohledem svých rodičů!

Autor: Rajan Lyt

Prolog

V novinách se to pondělí objevila jen krátká zpráva, že se pohřešují dva mladíci, Ulrik a Johann. On může být v klidu, odpoledne odlétá zpátky domů. Nikdo je nenajde a nikdo jej nebude podezřívat, provedl to tak, jako vždycky. Bez chyby. Pistoli zahodil do jednoho z mnoha závrtů, ani on sám už by nebyl schopen říci, do kterého. Ví jen, že chladný kov se několikrát odrazil, než dopadl na dno. Ne, vražednou zbraň nemohou nikdy najít.

20. prosince 1968

Noc. Parkoviště u jezera Herman, California, USA. David Arthur Faraday líbá a osahává ve svém autě Betty Lou Jensenovou. Proto nevnímá, že přijíždí další auto, které parkuje těsně za nimi. Znenadání dálkovými světly oslepuje milence. Vystupuje z něj postava v černé péřové bundě a tmavých sportovních kalhotách. Pohorky vržou na zmrzlé půdě. Svit baterky znemožňuje Betty Lou, aby viděla příchozímu do tváře. Všimne si jen, že má na hlavě čepici s bambulkou. David volá, co po nich dotyčný chce. V jeho hlase je cítit napětí a strach. Betty Lou jen zrychleně dýchá, nemůže se ani pohnout. Pohled není schopna odtrhnout od mužových rukou. Pak se ozvou tři rychlé rány. Davidova hlava padá na volant. Místo pravého ucha má díru, krev z krční tepny stříká kolem. Betty Lou křičí děsem a snaží se vytřít si z očí Davidovu krev a úlomky lebky. Její křik utiší další série výstřelů. Nastalé ticho, pohled na zakrvácená skla a děs, který zůstal v očích Betty Lou, mu přináší uspokojení a klid. Nyní bude moci spát, Hlas v jeho hlavě zmlkl. Konečně. Nyní našel lék.

16. listopadu 1969

Noc. Na parkoviště u Offensee v Rakouských Alpách přijíždí modré auto. Dva muži ihned připravují žďárky a spacáky a i přes teplotu pod nulou se ukládají vedle auta k spánku. Jsou zde sami, nikde nikdo. Jen vzdáleně vnímají příjezd dalšího auta, jen v polovědomí si uvědomují, že řidič vystoupil a jde s baterkou k nim. Vzápětí na parkoviště přijíždějí další návštěvníci jezera. Baterka zhasíná a řidič spěšně sedá do auta a odjíždí. Ulrik s Johannem netuší, že unikli smrti o malý vlásek a že jejich osud bude zpečetěn za pár dalších hodin.

Klid se nedostaví, Hlas nezmlkne. Již několikrát si ověřil, že jeho lék je jediný, který Hlas umlčí.

17. listopadu 2018

“Vážení diváci, hlásí se Karla Ptáčková. Vítám Vás u našeho dnešního povídání, u pořadu Na stropě! Přišpendlete svá ucha k reprákům rozhlasových přijímačů, posloucháte-li nás přes vzdušné FM vlny, doufejte ve stabilní připojení, hltáte-li nás přes internet. Dnešní díl bude zcela výjimečný. V průběhu vysílání se dozvíte nové skutečnosti vážící se k temnému případu Spojených států, k případu, který od počátku šedesátých let dvacátého století otřásal celým světem. Mými hosty jsou Carl Morck z oddělení Q kodaňské kriminálky a Harry Hole, kriminalista z Osla. Dobrý večer, pánové!”

CM a HH unisono: “Dobrý večer.”

KP: “Téma dnešního rozhovoru je nasnadě. Je to pár dní, co světovými médii prolétla zpráva, že norská kriminálka ve spolupráci s osloskou policií odhalila s největší pravděpodobností totožnost amerického sériového vraha známého pod přezdívkou Zodiac. Ten řádil na konci šedesátých let minulého století v okolí Severní Kalifornie. Jeho oběti, kterých by mělo být bezmála čtyřicet, neměly nic společného. Většina z nich byla zavražděna v horách u jezera, v noci. Ale existovaly i výjimky potvrzující pravidlo. V průběhu sedmdesátých let se Zodiac odmlčel a jeho řádění ustalo. Mnozí se domnívali, že pachatel nebude nikdy dopaden. Dnes jsme ale díky pánům sedícím tu s námi ve studiu mnohem blíže odhalení Zodiacovy identity.”

17. listopadu 1969

Mrazivé ráno, nechce se ze spacáku. Ulrik a Johann se probouzejí téměř současně. Nepodnikají podobnou akci poprvé, naopak, jsou takto v horách poměrně často. Jsou naladěni jak bratři, nemusí spolu promluvit a přece si rozumí. Na podobná rána jsou zvyklí. Vždyť pracují jako hledači schůdných výstupových tras na vrcholy a značí je pro širokou veřejnost.

Dnešním cílem je najít cestu od Offensee přes Rinnerkogel a Grosser Wildenkogel na Ebenseer Hochkogelhütte a dolů do Plankau. Zejména úsek mezi Rinnerkogelem a Grosser Wildenkogelem se zdá být stěží průchozí. Krajina je zde nádherná, leč terén je zrádný. Vápencové pohoří je neustále narušováno vodou, ledem a větrem. Místy se propadá a vytváří bezedné propasti. V tom všem ostrůvky absolutně neprostupné kosodřeviny. Najít cestu přes náhorní planinu bude náročné.

Ulrik a Johann jsou i přes svůj mladistvý vzhled zkušenými horaly. Oblast znají, máloco je tu dokáže překvapit. Přesto nečekali, že po probuzení uvidí plné parkoviště aut a rozličných turistů. Je to s podivem. Chata Rinnerhütte je již tři týdny zavřená, v okolí probíhá lov kamzíků. A i tak je tu překvapivě hodně lidí. Každý si však hledí svého a není tak důvod, proč neudělat totéž. Zabalí do batohů věci na dva dny a začnou stoupat směrem na Rinnerkogel. Nevnímají, že jedny oči schované za tmavými brýlemi je neustále sledují.

17. listopadu 2018

KP: “Takže pánové, jak jste se k případu Zodiaca vlastně dostali?”

CM: “Tohle je asi otázka primárně na mne. Ti, co o mně trochu čtou, vědí, že vedu v Kodani oddělení Q, oddělení řešící nevyřešené a odložené případy. Jednoho dopoledne, zrovna jsem si dával zaslouženého šlofíčka ve své kanceláři, mi místní kurýr donesl obálku. Byla z Rakouska a byl v ní spis jednoho starého nevyřešeného zmizení dvou horolezců. Salcburská policie mne žádala s ohledem na úspěšnost objasněných případů naším oddělením, jestli bych se na tuto věc nemohl podívat.”

17. a 18. listopadu 1969

Je poledne, teplota lehce kolem nuly, ale slunečný a jasný den. Nádherná cesta, náročná, ale moc hezká. Poplácávají se po ramenou u vrcholového kříže na špičce Rinnerkogelu. Ulrik s Johannem si gratulují, jak cestu od Offensee vyznačili a jak pěknou trasu se jim podařilo najít. Za pravdu jim dávají turisté, kteří si sem udělali výlet.

Všichni obdivují výhledy. Jsou obklopeni horami. Na jihu masivem Dachsteinu s bělostným ledovcem pod špičkami vápencových vršků, na východě se schovává Grosser Priel, nejvyšší hora Totesgebirge, a na severu se tyčí rozpoznatelná silueta Traunsteinu s jasně patrnými chatami na vrcholu.

Ulrik s Johannem jsou tu nalehko, batohy si schovali pod kopcem do kosodřeviny. Každá ušetřená síla je dobrá. Mají před sebou ještě dalekou cestu a nemají zcela jasno, kudy novou trasu povedou. Proto rychle sestupují a vydávají se směrem na Grosser Wildenkogel.

Od té doby nepotkají žádného člověka, jen pár kamzíků. Těm připisují i zvuky drolícího se kamení, které se jim občas ozývá za zády.

Postupují pomalu. Cesta je náročná. Skalní pukliny mění původní pěšinku klečí v labyrint s volnými kameny. Při nepozornosti hrozí vymknutý kotník, při šlápnutí do díry i zlomená noha. Kvůli zvětšujícím se puklinám se cesta k cíli neuvěřitelně klikatí. Těžké batohy ohýbají hřbety. Ulrikovi s Johannem to přes to nevadí, jsou v horách, jsou mimo lidi, jsou spokojeni. Jsou tam, kde vždycky chtěli být.

Cesta pod Grosser Wildenkogel jim trvá snad celou věčnost. Nakonec docházejí k místu, kde nechávají batohy a nalehko vyrážejí zkoumat cestu na vrchol. Plánují na něm časem instalovat i kříž. Je to přeci jen se svými 2.093 m n. m. nejvyšší hora oblasti. Cesta je ale hodně rozlámaná a je nutné více kličkovat. Tempo je pomalejší a čas již postoupil.

Došlapali téměř do sedla pod vrcholem. Slunce zapadá za štíty hor. Takovou nádheru nedokáže nikdo napodobit. Sedí mlčky a vychutnávají si kouzlo okamžiku. Jen pár slovy se dohodnou, že dál dnes nejdou, vrátí se k batohům a budou hledat bivak. Za přicházející noci nemá smysl na vrchol jít, nenašli by tu správnou cestu pro vyznačení pro turisty. A i návrat kolem propastí se jim nechce absolvovat za úplné tmy.

Pohled, kývnutí. Vyrážejí zpět. Čelovky ještě vypnuté, stále je vidět. Pak dojdou k místu s největšími propadlinami. Již je úplná tma, svítí jen měsíc a nebe je plné hvězd. Najednou je oslní prudké a ostré světlo. Oba se zastaví, ztuhnou. Ani jednomu nedochází, proč jim dotyčný svítí do očí. Pak se ozve výstřel a Ulrik padá k zemi. Johann jako na pružině vypálí pryč, ani neví důvod, tělo reaguje, aniž by mozek mohl cokoliv ovlivnit. Náhle jej však něco kouslo do zad, noha šlápne do prázdna, padá. Vběhl přímo do široké pukliny. Padá nekonečně dlouho. Při dopadu si zlomí oba kotníky. Křičí o pomoc. Místo ní však z vrchu padá bezvládné tělo jeho druha.

Je mu jasné, že zde jeho život skončí. Nesmyslně křičí, snaží se rukama vydrápat ven. Nejde to. Do díry se nasoukal stín, padá dolů. Na Johanna dopadá zkrvavený kamzík a rohem mu propíchne břicho. Johannovi je jasné, že jej nikdo nezachrání. Ještě než vyjde slunce umírá.

Trvalo to dlouho, ale Hlas je konečně ticho. Začíná svítat. Rozmaže co nejvíc krve z kamzíka po okolí. Musí hned zpátky do hotelu, než bude všem divné, kde je. Hlavně musí co nejdříve zpět do domů, do Států. Tam to zná, tam nepodléhá náhlým popudům umlčet Hlas. Ten Hlas...

17. listopadu 2018

KP: “A o jaký případ se jednalo? Možete nám jej, pane komisaři, trochu přiblížit?”

CM: “Jistě. Šlo o zmizení dvou trasérů, tj. hledačů a značkovačů turistických tras. Pohřešované nahlásili jejich rodiče v pondělí ráno, když se chlapci nevrátili z túry. Jak jsme se dočetli ve spisu, Ulrik a Johann byli naposledy spatřeni, když scházeli z vrcholku Rinnerkogel. Scházeli na lehko, tj. bez batohů. Ty měli zřejmě ukryté někde v kleči u dnešního rozcestníku.

Poté se zřejmě vydali dle plánu směrem na Grosser Wildenkogel a tam jejich stopa končila, ve skalách a kosodřevině nebylo možné jejich další pohyb vysledovat. Místní policie je začala spolu s myslivci a dobrovolníky z řad horolezců hledat hned během pondělí. Zůstalo po nich jen jejich auto na parkovišti u jezera, jinak žádná stopa.

V oblasti pod Grosser Wildenkogel byla sice nalezena spousta krve, ze vzorků však nebylo možné jednoznačně určit, zda jde o krev lidskou či zvířecí. V okolí v té době probíhala lovecká sezóna s odstřelem kamzíků. Proto nikomu nepřišlo divné, kde se tam ta krev vzala. My jsme vzorky odebrané tehdy na místě poslali do laboratoře na rozbor DNA. Až díky současné moderní technice se podařilo, zdůrazňuji, že po padesáti letech, prokázat, že krvavé šmouhy na skalách obsahovaly jak krev kamzíka, tak krev lidskou. Jelikož se však kvůli stáří vzorků nepodařilo oddělit lidskou složku od zvířecí, případ byl přes nadějný počátek opět odložen. A když byla kriminální policie v Salcburku v koncích, přeposlali věc k nám na oddělení Q.”

KP: “A jak se k případu dostal komisař Hole?”

CM: “Harrymu jsem zavolal, protože je to jediný policista v mém okolí, který byl na stáži v USA u FBI, aby tam studoval případy sériových vrahů. Neměl jsem předem povědomí, kam až nás můj nos zavede, ale měl jsem tušení, že zmizení maskované zastřeleným kamzíkem nebude dílem náhodného vraha. Byl jsem přesvědčen, že šlo o pachatele, který již dříve a zřejmě i po tomto činu, páchal další, že půjde o sériového vraha. Bylo evidentní, že vrah si dal se zakrytím stop práci, přitom byl v pustině, kam příliš lidí nepřijde. Mohl nechat těla volně ležet či je jen někam zatáhnout, ale neudělal to.”

KP: “Jak jste na telefonát kolegy reagoval, pane Hole?”

HH: “Mne hned, jak mi Carl popsal, kde ke zmizení došlo, napadlo, že je to podobné případům vyšetřovaným v souvislosti se Zodiacem - parkoviště u jezera, samota, auto, dvě oběti. Případ Zodiac jsme studovali jako vzorový. Důvodem bylo i to, že se jednalo o neobjasněný případ a šéfové FBI si od našich nezatížených hlav slibovali, že bychom do věci mohli přinést nové světlo.

Jasně, že jsem si byl vědom, že se nám dostal případ z Rakouska a ne z USA. Napadlo mne však, že to mohl spáchat někdo, kdo chtěl Zodiaca napodobit nebo třeba jeho žák či obdivovatel. To se prostě stává. Nejdříve jsme ale museli dokázat, že se skutečně jedná o vraždu, že Ulrik s Johannem prostě jen někam nezmizeli. Vydali jsme se proto na místo činu, pod vrchol Grosser Wildenkogel.”

CM: “Tady se nám po několika dnech podařilo v kleči najít schované rozpadající se batohy Ulrika a Johanna a nakonec i jejich těla. Teda ostatky. No, pár kostí. Byly v jedné z propastí, v takové hluboké přírodní jámě. Oba byli postřeleni. Ulrik zřejmě zemřel okamžitě po pádu do propasti, Johann nejspíš ještě nějakou dobu žil. Spadl na něj ke vší smůle kamzík, který mu rohem propíchl břicho.”

HH: “Bylo tedy potvrzeno, že šlo o brutální vraždu a že modus operandi se v určitých rysech významně podobal vraždám, provedeným Zodiacem v USA.Jelikož jsem měl nějaké kontakty u FBI, zavolal jsem jim. Chtěl jsem jenom prověřit, zda se některý z podezřelých v inkriminovanou dobu nenacházel v Rakousku. Byl to trochu takový výstřel naslepo. Ale byl z toho nakonec výstřel do černého.

Z FBI nám poslali seznam všech lidí, kteří od října do prosince 1969 cestovali do Rakouska, do oblasti kolem Salcburku. A jedno jméno z toho seznamu figurovalo i v seznamu podezřelých v případu Zodiac. Phillip Killer. V listopadu 1969 byl v Plankau, 10 kilometrů od Offensee, na služební cestě. V civilním životě byl výrobcem plyšových medvídků. V Plankau sjednával dlouholetou dodávku světoznámé rakouské plyše. Byl tam jen pár dní, spolu se skupinou dalších obchodníků cestujících tou dobou po celé Evropě. Prý to byl samotář, co se rád toulal po horách kolem jezer.”

CM: “Sdělili jsme okamžitě své poznatky FBI. Ti se nám vysmáli, že prý nemůžeme jen tak vyřešit případ, který oni mají několik desítek let jako nevyřešený. A že dle jejich zjištění to Phillip Killer být nemohl, protože je už od sedmdesátých let v sanatoriu ve vesnici Huaylllapa v Peru, v podhůří And.”

HH: “Předali jsme tak svá zjištění svým nadřízeným se žádostí, abychom mohli do Peru odcestovat a Phillipa Killera konfrontovat se zjištěnými skutečnostmi. Nadřízení nám dali výslovný rozkaz nikam nejezdit, že je to v kompetenci FBI. Tak jsme se s Carlem opili, koupili letenky a odletěli.”

CM: “Před tím jsme ještě zavolali do Švédska. Saga Norénová z policie Malmö nám potvrdila, že naše úvahy mohou být správné, ale že ona by bez souhlasu svých nadřízených nikam nejela. Ani přes most.”

4. listopadu 2018

Ten hlas. Občas se mu po něm stýská. Je to už tolik let, co jej neslyšel. Jednoho dne zmizel. Vůbec neví proč, prostě se to tak stalo. Nastal zdánlivě klid. Ale byly noci, kdy mu vyloženě chyběl. Od jeho odchodu nedokázal jít k žádnému jezeru v horách. Nebylo by to bez něj ono.

“Dobrý den, jste Phillip Killer? Jmenuji se Carl Morck a tady ten neruda je Harry Hole. Můžeme s Vámi na chvíli mluvit?”

Co po něm chtějí? Kdo to vůbec je? Dva otrapové na výletě. “Ale jistě pánové, posaďte se. Tady nemáme moc návštěv. Mám Vám zařídit kávu?”

“Děkujeme, to byste byl velmi laskav. Chceme s Vámi mluvit o Vaší cestě do Rakouska v roce 1969. Mohl byste nám k ní něco říct?”, začal hromotluk, co měl na hlavě blonďatého ježka. Hole.

Rakousko? Tam jsem s Hlasem zprovodil ty dva horolezce. “Nemohl, vůbec nic si nepamatuju. Je mi sedmdesát a jsem rád, když si vzpomenu, kam jsem si odložil zuby. Čím jste, pánové, říkali, že se živíte?”

“Neříkali. Jsme komisaři z Dánska a Norska. V roce 1969 jste v oblasti Offensee nakupoval plyš na své medvídky.” připomněl mu ten, co se představil jako Morck.

Ach Offensee. To bylo vzpomínek. Tam by se chtěl ještě někdy podívat. “Počkejte, dojdu si pro své deníky do pokoje a zařídím Vám tu kávu. Zůstaňte tu, hned jsem zpátky.”

Zase Hlas. Ahoj Phille, jsem zpátky. Chyběl jsem ti? Je na čase se probudit, je na čase vyrazit někam k jezeru.

18. listopadu 2018

KP: “Přehoupli jsme se s naším pořadem do nového dne. Vy, co jste zapnuli své přijímače až nyní, vězte, že posloucháte pořad Na stropě!, tady je Karla Ptáčková a mými hosty jsou kriminalisté Carl Morck a Harry Hole. Povídáme si o případu Zodiac. Jestli se nepletu, s Phillipem Killerem jste nakonec mluvili. Ale utekl vám, je to tak?”

HH: “Jo. Zmizel. Jako by se propad. Asi se někam zřítil, možná do trhliny na ledovci pod Siula Grande. Až tam jsme ho z toho sanatoria naháněli. Stále byl vidět, pak zůstalo jen pár stop. Ty najednou končily u trhliny veliké jak ďáblův chřtán. Tělo jsme ale nenašli.”

CM: “Mně dneska přišla poštou z Rakouska kniha Joe Simpsona Pád do ticha. S věnováním. Stálo tam: Již znovu slyším Hlas, my uzříme se zas, až nadejde čas… Místo podpisu jen značka Zodiaka.”

KP: “Děkuji Vám pánové za rozhovor. Myslím si, že to pro dnešek stačí. Dobrou noc, milí posluchači.”