Dakárek (8. 12. 2018)

Letošní Dakárek si pro nás přichystal jedno překvapení. Cestou na sraz jsem trefil Zdendu za Nuselákem a taky malinkatý kamínek tak šikovně, že se procpal skrz plášť až na duši. A ta zdechla. Stihnul jsem akorát přistát u zastávky 112ky, co jezdí do ZOO, a bylo po ní. Se Zdendovou pomocí a pod dozorem geparda (viz foto 1) jsme ji zase oživili skoro ještě dříve, než se objevili zbylí parťáci: Johnny, Bambus a Gábina, ale následně to chtělo cestou občas přifouknout.

Zdenda se chopil kormidla a vedl nás rozbouřeným mořem aut, maminek a kočárků, ostatních cyklistů a pejskařů podél Rokytky až do Hloubětína, kde jsme překonali Průmyslovou a pokračovali jeho dětskými zákoutími přes Počernice na Černý Most. Cestou jsme minuli chýši U suché větve. Bůh ví, kdo v ní přebýval.

Na Černém Mostě spojuje dvě pole jedna zapomenutá silnice se zapomenutým mostem, za kterým začíná (nebo se alespoň přibližuje) Klánovický hvozd s jasným středobodem u nádraží: hospodou. V čase oběda jsme zde využili pohostinských služeb a dali si polévku s vitamíny. Více než jedněmi vitamíny.

Uspokojeni občerstvením jsme pokračovali po silnici na Uhříněves, Průhonice a Vestec. Ujeté kilometry přibývaly, dehydratace nastupovala, Gábina zmizela. Lesní školku jsme s koly museli obcházet, takový těžký terén to byl. Ve Vestci jsme už už měli vyhlédnutou osvěžovnu, ještě hodinu a půl měla mít otevřeno, ale než jsme zaparkovali kola, přiběhla servírka a zamkla nám vrátka. Beze slova díku a požehnání, potvora. Nezbylo nám, než na pokraji smrti žízní pokračovat do Kunratic. Tady se od nás odpojil Johnny se slovy: Jdu bourat! Zbyli jsme tři, přesně jak ti mušketýři. Na tý louce zelený jsme chtěli potrénovat umění meče a pivního mázu, leč na zteč nás nepustili se slovy: máme plno a rezervaci na všechno. A přesně jak ti mušketýři jsme odpadali i my, Bambus se odpojil směr domov. Zůstali jsme sami, já a Zdenda. Stejně jako na začátku. Zlatavý mok jsme si museli dopřát až u nás doma, v teple, kuchyni, z pet lahve.