Chlapáček Hruboskalsko (21. - 22 4. 2018)

“Mám pro vás překvapení,” prohlásil Robátko, když jsme se pohodlně usadili ve vlaku, který nás měl odvézt do Turnova. Třetí ročník dětského Chlapáčku právě začal. Na Robátka se upřely oči všech, i úplně cizích lidí. “Koupil jsem si boty, a nevím, jestli mi nejsou malé. Asi je budu muset naplnit hrachem a dát do lavoru s vodou. A taky mám tohle. Abychom se poznali v nepřehledném davu. Modrá, to je barva slušných lidí. Nosí se to na hlavě nebo na krku, dá se to použít i jako bederní rouška.” Přitom vytáhl pytlík z batohu, z pytlíku modrý chumel, který začal rozdávat chaoticky organizovaně podle jmenovek, vyvedených v jednom cípu. Jak se ukázalo, byly to šátky do nepohody. Šmoulovsky modré! Podepsané, aby se poznalo, kdo ho ztratil. Zkusil jsem šátek uvázat na uklízečku a hned jsem sklidil úspěch.

“Šátky se mohou se použít i ve vánici jako rouška, aby vám nezamrzl dech,” doplnil Robátko. To prej na Chlapáčku bejvá, protože je to ostrá zimní akce, kde se bojuje s mrazem, sněhem, fujavicí a dalšími zimními živly. Bohužel letos byl nadprůměrně teplý duben a na nádraží jsme se sešli v tričku a kraťasech. Šátky nakonec výborně posloužily jako ochrana hlavy před pálícím sluncem.

V Turnově, abychom si ušetřili pochod přes město, jsme počkali na courák, a popojeli do zastávky Turnov-město. Odtud nás čekal krátký, ale náročný výšvih přes Bránu Českého ráje, kolem dřevěných soch, na rozhlednu Hlavatice. V protisměru se řítili běžci všech věkových a výkonnostních kategorií. Takové deja-vu, modří už vědí.

Na rozhledně jsme zabouldrovali, poobědvali a navázali kontakt s herdek babou, co chtěla uvolnit lavici, aby mohla poobědvat. Výhled do kraje byl nádherný, nejen na Turnov přímo pod námi, ale i na Krkonoše a Jizerské hory s výrazným Ještědem v pozadí.

Na Valdštejnu jsme poprvé ocenili výhody modrých šátků. Byly jasně rozeznatelné ve frontě lidí u bufetu, takže jsme hned viděli, jak si kdo stojí. Vyzkoušeli jsme hromadně i každý zvlášť místní desítku, řezané i višňový speciál. Vybraní jedinci (někteří to měli povinně) vyrazili na prohlídku hradu. Bagáž pak hlídali ti nejzkušenější.

Zlatou stezkou Českého ráje jsme pokračovali na Hrubou Skálu. Vyhlídek bylo požehnaně. Kapelník, Sfinga, Maják. Když se řekne Kapelník, vždycky se mi vybaví jeden z posledních rozhovorů s Radanem Kuchařem, kde prohlásil, parafrázuji: “Na Kapelníka, na toho ještě máme, toho vylezeme vždycky.” Přitom nejlehčí cesta má obtížnost tuším za šest. Tady se psaly dějiny českého pískovcového lezení a né že né.

Cestou také procházíme Arboretum Bukovina. Rázem zaplesá srdce všech zúčastněných. Botanická část skupiny zaplesá, protože je tu to arboretum (1 ks členů mužstva), zbytek zaplesá, protože se jde kolem bufíčku (zbytek členů mužstva).

U Adamova lože jsme zanechali hlídku a zbytek se šel podívat na Zámeckou a Mariánskou vyhlídku a na symbolický horolezecký hřbitov. Společně jsme pak prolezli myší dírou rovnou k dalšímu bufíku přímo na Hrubé Skále. A protože byl zrovna čas večeře, trochu jsme se zdrželi. Před odchodem jsme ještě vylezli na Prachovnu.

Na spaní jsme objevili pěknou loučku na kraji lesa. Modré šátky putovaly z krku na hlavu, aby se hlava nenastydla. Bylo jasno a chladno, padal velká rosa, pili jsme víno a bylo nám fajn.

Druhý den nás Zlatá stezka dovedla kolem rybníků Krčák a Vidlák na Trosky. Zde jsme se hromadně usnesli, že půjdeme nejprve do hospody na oběd, a až pak do hradu na prohlídku. Obráceně bychom totiž přišli o tu druhou část, tedy oběd, protože se pokračovalo na druhou stranu. Od hospody. Využili jsme posezení na zahrádce s krásným výhledem na Babu, Jagu a Pannu a nacpali si břicha, aby se nám na ty ženský těžko lezlo. Za bránou nás přivítala paní v pokladně a čert. Hrad samotný se prohlíží individuálně, jak se komu chce. Výhledy byly opět impozantní.

Jak se ukázalo, jít nejprve na oběd bylo prozíravé, cesta pokračovala opravdu na druhou stranu, a zjevně přes pozemek někoho, kdo nemá rád turisty. Značka byla velice sofistikovaně vedena oklikou mimo pozemky vlastníka, aby se na původní trasu napojila jen o malý kus níže. I v mapě je to vidět.

Po modré jsme došli až na nádraží v Borku p. T. Zde jsme museli vyřešit poslední velké dilema, a to, zda jet vlakem hned a být doma v cuku letu, nebo nechat spoj ujet a počkat na další v nějaké osvěžovně. Nakonec zvítězila touha být brzo doma.

Když to shrneme, nebyl to letos boj o holý život ve vánici na Sibiři, spíš útěk před spalujícím žárem Sahary, stejně jako loni, ale zapojili jsme do toho trochu kultůry, a to se pročítá. Třeba ve čtenářském deníku našich juniorů. A třeba to se sněhem a zimou vyjde příště.