Krvavá záhada v Mrtvých horách (16. - 19. 11. 2017)

“Hercule skoro umřel, než se sem vydrápal, mon ami! Hrozný kopec!”

“To víte, pane…”

“Poirot, Hercule Poirot. Šedá kůra mozková k vašim službám. I když ta kůra je momentálně dost odkrvená, obává se Hercule. Skoro by řekl, že je vybělená jak dámská spodnička, chmpf! A vy jste kdo, smí-li se Hercule slušně optat?”

“Jmenuji se Karel Ptáček, ale všichni mi říkají Pytlouš, pane Poirote. Moc mě těší, že vás poznávám osobně. Hodně jsem o vás slyšel.”

“Ano, Hercula také těší se s vámi potkávat. A vyskytne-li se přitom malý případíček, je Hercule v sedmém nebi. Poirot předpokládá, že se jedná o ty krvavé stopy, které byly vidět cestou na chatu.”

“Přesně tak, pane Poirote. Objevili jsme je na pěšině kousek za spodní stanicí nákladní lanovky. Cesta se odtud příkře zvedá a stoupá přes výrazný skalní práh až sem k chatě.”

“Oui. Welser hütte, 1740 m. Hercule to celé prošel, mon ami, a není trénovaný na takové výšlapy. Nebýt záhady, nikdo by sem Hercula nedostal, to mi věřte.”

“No, pojďte dál, pane Poirote. Tady si můžete odložit boty, a tady na té pryčně budete muset spát. Nic lepšího tu není. Ale jsou tu kamna, která jsme před chvilkou roztopili. Za pár minut tu bude útulně, to mi věřte. Dovolte, abych vám představil ostatní členy naší skupiny: Bambusák, Evka, Zdeno, Rosťa, Fanda a Tadeáš.”

“Nazdár, Herculé. Dej si pivo, Herculé!”

---

“Hercule obětoval svoje pohodlí, aby pomohl vyřešit záhadu, která se udála během vašeho výstupu. Tady u praskajících kamen, piva, teplé polévky a studené klobásy můžeme společně rozlousknout, co se stalo. Ty krvavé stopy, povězte Poirotovi o nich více, mesieu.”

“Jak už jsem říkal, narazili jsme na ně cestou nahoru. Šli jsme ve dvou skupinách za sebou. My v té první jsme si mysleli, že se muselo stát něco někomu na chatě, ti za námi, ve druhé skupině, si zase mysleli, že se stalo něco někomu z nás. Stále nám to vrtalo hlavou, proto jsme zavolali na úřady dole v Habernau, odkud jsme vyráželi, jestli by se na to nemohl někdo přijet podívat.”

“Precise moi! Hercula vytáhli z postele a říkali, že jde o vraždu! To je příležitost potrénovat šedou kůru mozkovou, že? Proto Hercule přijal prosbu o pomoc s případem a vyrazil sem. Skoro u toho umřel! Ale myslí si, že celé záhadě přišel na kloub.

Sledovat stopy rozšlapané od těch, co šli před ním, nebylo snadné, naštěstí v některých místech šla krvavá stopa mimo výstupovou cestu a v jednom místě uhýbala do kosodřeviny, odkud už nevylezla. A vzhledem k tomu, že u chaty se pohybují kamzíci, je řešení zcela zřejmé. Někdo jednoho picnul. Cestu si místy zkracoval, tam bylo dobře vidět stopy od nějakého pytle, ve kterém ho nejspíš táhl. A podle stop to museli být dva lidé.”

“Teda pane Poirote, nestačím se divit. Když to říkáte takhle polopatě, je to úplně jasné. Že jsem na to nepřišel sám!”

“Voila, řešení je vždy k dispozici, pokud vyloučíme všechny nepravděpodobné varianty. A teď prosím Hercula omluvte, jde si lehnout. Zítra musí brzo vstávat.”

---

“Musíme vstávat, Pytlouši! Z postele, je pozdě, a dneska musíme dojít na Pühringer Hütte.” Pomalu jsem se rozkoukával po chatě. Nespalo se nám dobře, vzduch byl vydýchaný, vyčpělý a bylo hrozné vedro. Večer se zpívalo a hrálo s Moraváky, vypila se basa piva, vařilo se na kamnech, odkopával se sníh a otravnej pes, který uměl i přerušit velkou potřebu. To člověka odrovná.

“Přátelé, zdálo se mi o Poirotovi, tom slavném belgickém detektivovi. Že tady na chatě vyšetřuje vraždu. Nejspíš kamzíka. A včera se mi zdálo, že mě chce přejet rolba. Nakonec se ukázalo se, že se mi to nezdálo, jen to nebyla rolba, ale autobus. Skutečně nás mohl skoro přejet. Takže co když se mi to dneska taky nezdálo a byla to pravda. Vražda! Jen, že to nebyl kamzík, ale horolezec!”

“Nestraš a oblíkej se!” pronesl kdosi. Začalo všeobecné hemžení, které je po ránu typické pro každou horskou chatu. Navařit čaj, udělat snídani, zabalit se, nasadit sněžnice a vyrazit vstříc zimním horám. A to vše v prostoru pro dvanáct lidí, kde nás bylo patnáct. Sněžnice ne, ty jsme nasazovali až venku.

První žebřík je hned nad chatou, první patálie se objevily o kousek výš. Železná lana, která měla pomoci při zdolávání krátkého skalnatého výšvihu, byla z půlky zasypaná sněhem tak, že nešla vydolovat. Zasekli jsme se minimálně na hodinu, než jsme úsek překonali, a to hlavně díky Michalovi, který statečně ve sněžnicích prošlapával stopu.

V sedle Fleischbanksattel (2122 m) jsme se rozloučili s Moraváky s otravným psem, kteří odbočovali na Priel, a pokračovali zvlněnou zasněženou plání přes horizont, tam co je ten brdek k dalšímu horizontu a dalšímu brdku, až jsme byli úplně grogy. Ovšem výhledy byly famózní, dalo by se napsat. Bílé neposkvrněné pláně panenského prašanu, ze kterého ční špičaté štíty nejvyšších vrcholů. Spitzmauer, Telmberg, Rotgschirr, Elm. Pod vedením Gandalfa jsme sledovali čárku v gps-ce. K poslednímu horizontu jsme došli v době, kdy už se smrákalo. Nezbývalo než spadnout do kosodřeviny a místy po prdeli se spustit do údolí o patro níž. Poslední dva kilometry jsme šli potmě a taky po čuchu, protože byl cítit kouř!

Ve winterraumu byli už zabydlení dva Češi. Obsadili kuchyňku s kamny, my jsme obsadili horní patro s palandami. Kapacitně je winterraum u Pühringer Hütte (1637 m) větší, uvádí se pro 20 lidí, ale útulnější byl ten předchozí. Ovšem záchody měli vyřešené na obou chatách stejně. Na hovno, přátelé! Muselo se do přírody, kamkoliv okolo chaty. To bude v álejích nasbíráno...na jaře se chatař bude divit, kde všude se najde exkrement. Štěstí měl ten, kdo šel v sobotu večer, neb v neděli ráno už chumelilo, takže jste měli pěkně profouklé dutiny. Teda dutinu.

Po vykonání různých osobních potřeb jsme se sešli v kuchyňce a navařili jsme večeře a svařák, který Bambusák obětavě dotáhl až sem. Pivo v plechu bylo schované v ledničce, aby nezmrzlo. Spát jsme šli brzo a spali jsme věru mnohem lépe, než předchozí noc.

---

“To je fujavice, mon ami! Hercule bude rád, když se dostane domů v pořádku.”

“Ještě, že má Gandalf tu čárku! Jinak bychom bloudili donekonečna. A i tak jsme si několikrát zašli. V tý vánici není vidět, kde je sníh, kde obloha, kde je díra a kde je to do kopce. Musíme se dostat támhle do sedla a spadnout dolů do údolí.”

“Poirot slyšel, jak Rosťa říkal, že tam jsou žebříky a lana. Mein got, to bude větší horor než ta vražda včera, ma chére.”

“Nebojte se, to zvládneme.”

Takhle nějak jsem si představoval pokračování mého snu. Byl jsem rád, že jsme v pořádku sestoupili do údolí a došli k autu u Almsee. Cestou jsme museli několikrát hledat, kudy jít, a narazili jsme přitom na zasypané žebříky a lana. V létě pohoda, v zimních podmínkách minimálně velká opatrnost. Rosťa měl pravdu, když říkal, že toho železa tu je hodně.

U jezera jsme museli dojet pro druhé auto, které jsme nechali na startu, a cestou domů jsme se zastavili v Boršově na jídle. To je určitě dobrý tip na dlabanec od kluků spedičářů, až zas příště vyrazíme tím směrem do hor.