Prokletí Silvestra Sedla (28. 12. 2017 - 2. 1. 2018)

Jak se to říká v pohádkách? Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami, za temnými hvozdy, černými lesy, nekonečným oceánem a vyprahlou pouští? Tak nějak to je, že? A konec musí být v pohádce dobrý, co? Něco jako: Vzali se a žili spolu šťastně až do smrti a jestli neumřeli, žijí spolu dodnes. Šťastně. Dokážete si představit, jak žijete spokojeně a šťastně se svou devadesáti pětiletou princeznou, kterou jste kdysi vytrhli ze spárů sedmihlavého draka, teď je skoro na smrtelné posteli a vám zase někam zapadly umělé zuby? Já tedy ne.

Jenže tady to není jako v pohádce. Tady je všechno jinak. Tady je věčná tma, mrazivá pustina, sněhové vločky se sypou z temné oblohy už od podzimu a pohádky na dobrou noc dávají akorát promrzlé lišky. Tady se všichni bojí. Co bojí! Tady jsou všichni k smrti vyděšení! Tady nejsou devadesáti pětileté princezny ani chrabří rytíři, co vypadají jako Sean Connery! Tady netušíte, kdo tu žije, protože všichni, všichni jsou zalezlí ve svých dírách a nevystrkují ani chlupy na nose. Tady v Černotě. Vítejte!

Povím vám pohádku, která se trochu zvrtla. Kdysi dávno…, ano, tak začínají pohádky. Kdysi dávno žil na hradě zvaném Vysoká věž spokojený a šťastný královský pár. Sedlovi se jmenovali. Poddaní byli také spokojení a šťastní, protože daně byly malé, robota lehká a podnebí mírné, tudíž úroda velká. Slunce svítilo, jak má, ve dne bylo světlo a v noci zase tma.

Jednoho dne, bylo to nejspíš na podzim, se hradem rozlehl dětský pláč. Králi s královnou se narodil chlapec, který dostal jméno Silvestr. Silvestr Sedlo. Vyrůstal jako jedináček, rozmazlovaný rodiči měrou vrchovatou. Co si usmyslel, to dostal, co nedostal, to si vzal. A co si vzal, to už nikdy nevrátil.

Když bylo Silvestrovi osmnáct let, bylo jeho drancováním zpustošené celé království. Když dovršil jednadvaceti let, rozhodl se, že království je mu málo, a vydal se do světa. Chtěl vlastnit všechno! Svatý grál, Ježíšovo roucho, meč Excalibur, živou vodu. Po letech putování světem, kdy loupil a ničil, na co přišel, dorazil jednoho dne až na samotný trůn Bohů, posvátný Olymp. Rozhodl se, že Bohům ukradne světlo světa, Prajiskru bohyně Slunce. Jenže Bohové se nedají ošálit. Za troufalost, se kterou chtěl ukrást Prajiskru, uvrhli jeho i celé království do věčné temnoty a na Silvestra Sedla uvalili strašlivou kletbu. “ZEMŘI, A TEMNOTA SKONČÍ!!”

Po návratu domů se Sedlo uzavřel na hradě a od té doby ho nikdo neviděl. Mnoho odvážlivců se pokusilo Silvestra sprovodit ze světa, aby zase zasvítilo slunce, stejně mnoho se jich nevrátilo. Hadrak, strašlivý netvor, napůl drak a napůl had, sežral každého, kdo se jen přiblížil k hradbám. Bylo zřejmé, že Silvestr se své kletby bál. A kdo se bojí, má strach.

Království, kdysi tak krásnému, zářivému a bohatému se začalo přezdívat Černota. Věčná tma byla nesnesitelná. Zemi zahalil temný dým z pálených loučí, který štípal do očí, kdykoliv jste vylezli ven. Hranice země byly neprodyšně uzavřeny. Nebylo poznat, kdo je bílý a kdo černý. Lupiči a lapkové byli ve svém živlu, poddaní se schovávali a zavírali ve svých skromných příbytcích. Časem nebylo co jíst, v zemi vypukl hladomor, kurděje a další nemoci. Úroda na polích nebyla v té naprosté tmě žádná, domácí zvířata zkomírala a hynula po stovkách.

Jednoho dne se mezi chudými začala potichu a pomalu šířit zpráva plná naděje. Bratrstvo dřevěného kopí překročilo hranice! Na kamenné Želvě se blíží k hradu! Zachránci jsou tady! Temnota brzy skončí!

Je pravda, že Bratrstvu se podařilo zdolat Hadraka, podařilo se mu dokonce vyhnat Sedlovy posluhovače z hradu, ale po samotném Silvestrovi jakoby se slehla zem. A tak Bratrstvo dřevěného kopí do dnešních dní brázdí na kamenné Želvě království a hledá Silvestra Sedla, aby zas vrátilo lidem slunce a světlo.