Chlapáček v Ráji (1. - 2. 4. 2017)

Jmenuji se Ňuňánek. Jsem posledním žijícím potomkem rodu Ňuňánků z Ňuňánkova, kteří po dlouhá léta pobývali na panství Ňuňánkov u Mnichova Hradiště, než jim ho po druhé světové válce zabavili a znárodnili komunisté. Před nedávnem jsem oslavil čtyřicítku. Jen napsat svoje jméno mi zabere minimálně čtvrt minuty, protože je v něm víc háčků než na věšáku u nás v předsíni. Schválně si to zkuste a uvidíte. Ňuňánek z Ňuňánkova. Protože nemám žádný majetek, panství Ňuňánkov nám ještě nevrátili, a ani služebnictvo, oslovuji se skromně markrabě Ňuňánek.

Před týdnem jsem obdržel pozvánku s názvem Chlapáček v Ráji. Šlo o oficiální pozvání z nejvyšších aristokratických kruhů na víkendovou kulturně-společensko-sportovní akci spojenou s bivakem v Příhrazských skalách. Podepsán sám velký hrabě Johnan s tím, že účast již přislíbili mimo jiné kníže Bobísek z Bobískova či vévoda Kecálek z Kecalovic. Nemohl jsem odmítnout, a tak jsem se v sobotu ráno, společně s manželkou a dětmi, dostavil na Hlavní nádraží, odkud měl vyjíždět speciálně vypravený vlak směr Mnichovo Hradiště. Bohužel až na srazu jsem zjistil, že hrabě Johnan se kvůli závažným hraběcím povinnostem svých ratolestí nemůže akce zúčastnit.

Cesta vlakem v poklidu a vesele ubíhala. Kníže Bobísek vytáhl z batohu první pivo, vévoda Kecálek minerálku. Děti vytáhly tkaničky od bot a začaly hrát přebíranou.

V Mnichově Hradišti jsme zvládli v pořádku vystoupit a nikoho nezapomenout ve vlaku. Kníže Bobísek vzápětí připomněl, že se vydáváme do divočiny, kde číhají nepředstavitelné překážky a dravá zvěř, a že je dobré doplnit tekutiny, protože v té pustině žádné nebudou a mohli bychom umřít žízní. Bylo jasné, že chce jít do hospody naproti nádraží.

Občerstvili jsme se myslím dostatečně a kolem poledne jsme vyrazili vstříc té divočině a pustině. Cesta vesele ubíhala, překročili jsme dálnici na Turnov a debatovali o wifinách. Komtesa Ňuňánková si totiž postěžovala, že nemá wifinu ve svém chytrém mazlíčkovi, a že to je na prd. Na to reagoval hrabě Bobísek, ale tak, aby ho komtesa neslyšela, že může udělat wifinu kdekoliv. Na to jsem já poznamenal, že fifiny, to on umí a že jich má doma dost. Taky zazněla hesla jako, že fifiny jsou všude ve vzduchu, že jsou na každém rohu, kdo nemá fifinu, jako by nebyl nebo Taky ti tu fifinu můžu vypnout, když budu chtít.

Debata nám vydržela až do Zásadky, kde jsme s překvapením narazili na otevřený kiosek. Hrabě Bobísek zvolal, že divočina je za rohem, a že je potřeba využít příležitosti k tomu, abychom neumřeli žízní, a vzal stánek útokem. Ven vyběhl s pivním speciálem o 14 voltech, kafem, koláčkem a zmrzlinou, a povzbuzen tím, jak snadno se mu podařilo dobýt kiosek, vyrazil dobýt také nedaleký hrad na kopci. Bylo jasné, že o zranění nebude nouze. Ještě než se naše vojsko sešikovalo do nějakého útvaru, měla hraběnka Bobísková natržené koleno a podrápanou ruku.

Pustina se nekonala, na hradě byl otevřen další kiosek, který vybízel hrabě Bobíska k dobývání, takže na zteč s obránci hradu zcela zapomněl. Společně s vévodou Kecálkem se usadili na nádvoří a sledovali cvrkot. Ne tak ostatní, kterým se povedlo vyplenit celý hrad během chvilky a společně s kastelánem ještě zajít do sklepení.

Ta skutečná divočina nastala až po opuštění hradu. Přes Valečovské světničky jsme se ponořili do stínu lesa a skal, kde jsme nepotkali živou duši (skoro). Je pravda, že tekutiny bylo potřeba doplňovat, když to šlo, protože i přes sliby, že studánka bude, jsme na žádnou další vodu nenarazili, a večer u jeskyně Hynšta jsme s ní museli krutě šetřit. S čím jsme nemuseli šetřit, bylo pivo, limo a víno. Jak se ukázalo, všeho bylo po batozích poschováváno dostatek na to, aby krásný teplý večer udělal překrásnou tečku za náročným dnem.

Druhý den ráno přišla pěkná bouřka. Spakovat a prchnout do jeskyně jsme museli během chvilky. Naštěstí netrvala dlouho a v jeskyni jsme se mezitím stihli v klidu nasnídat. Po krátkém brífingu jsme rozhodli, že je potřeba opustit divočinu, a zkusit, zda v Příhrazech nebude otevřený bufet, kde bychom mohli doplnit provozní kapaliny. Bohužel jsme zjistili, že v Příhrazech je stejná pustina a divočina jako v lesích okolo. Vystoupali jsme tedy zpátky do skal a po hřebenovce pokračovali směrem na Drábské světničky. Klučík Kňučík začal kňučet, že dál nejde, ptal se, proč je to do kopce, a vyhrožoval, že už příště na žádný chlapák nejede.

Cestou jsme měli míjet chatu Na krásné vyhlídce, kde jsme se těšili na občerstvení, oheň a opečeného buřta, kterého jsme nesli celou dobu v batohu (teda kromě vévody Kecálka a hraběnky Evky). Tím nemyslím, že bychom nesli v batohu vévodu a hraběnku, ale toho buřta. A opečený taky nebyl.

ZAVŘENO! A začalo pršet.

Nezbylo než dojít až ke světničkám. Hrabě Bobísek nás celou cestu popoháněl, že tam už musí něco být. Souhlasil jsem s ním a popoháněl taky. Těšili jsme se na propečeného buřta. Těšili jsme se na pohodu u studeného piva. Teda, výhledy tam byly parádní, ale bufíček žádný, voda žádná, ohniště nikde. Měli jsme takový hlad, že jsme buřty snědli studené a zapíjeli je posledními hlty teplé vody. Jak byli ostatní rádi, že jsem s sebou vzal hořčici v tubě! Buřty hned lépe klouzaly do vyschlého krku! A to se mi posmívali, že prej: co to s sebou táhneš, počkej večer, rozmatlá se ti to v batohu a nebudeš mít v čem spát a podobně. Klučík Kňučík neměl už sílu kňučet a jen potichu sípal.

Smířeni s osudem, že občerstvení bude až u nádraží v Březině, jsme začali sestupovat. (To zní, jako kdybychom vystoupili na nějakou osmitisícovku, co?) V tom kníže Bobísek ožil a zmizel. A když se zase objevil, třímal v rukách orosené pivo. Zázrak! Konec divočiny, konec pustiny. Restaurace Pod hrady u hřiště nás vítala s otevřenou náručí a širokou nabídkou hotových jídel. Škoda, že jsme se před chvilkou nafutrovali studených buřtů a tvrdého chleba. Netušili jsme, že na kraji pustiny bude takováhle pěkná hospoda.

Poleželi jsme na trávě a spokojeně odpočívali po dvou dnech, kdy jsme skoro umřeli hlady. Klučík přestal kňučet a ládoval se zmrzlinou společně s ostatními hraběcími robátky.

Další odpočinek jsme si dopřáli na nádraží v Březině, jelikož vlak jel za dlouho a otevřená sámoška byla nedaleko. A poslední proviant jsme pořídili na nádraží v Bakově nad Jizerou, kde jsme měli na přestup asi půl hodiny. Chudák paní průvodčí z nás byla trochu vykulená, ale to už je tak, když se sejde aristokracie. Do Prahy jsme přijeli vyčerpaní, ale spokojení. Klučík Kňučík obrátil a prohlásil, že příště jede určitě znovu. Hrabě Bobísek byl rád, že se mu nic nestalo. A já? Už se nemůžu dočkat, až zase někam vyrazíme!