Alpy 2017 - Ankogel, Hochalmspitze, Silberkalklamm (1. - 9. 7. 2017)
Sobota 1.7. Naládovat do auta všechny potřebné krámy byl docela oříšek. To máte kufry a baťůžky tří dětí na tábor, věci, které k nám v pátek večer přinesli Tomáš s Evkou, a samozřejmě naše harampádí na týdenní pobyt v horách, a to v podstatě včetně veškerého vybavení, co máme doma: na ledovec, na lezení a na feráty, k tomu ještě oblečení, stan, spacáky, jídlo a pití. U cukrárny jsme ráno vyzvedli Lenku, Štěpánčinu bývalou spolužačku, a odfrčeli jsme do Svojanova u Poličky. Tam se koná “ten nejlepší tábor na světě” a tam jsme zase naše děti a Lenku vysadili. Uvolnila se tak tři místa v autě, která se zaplnila v Brně, kde jsme přesně v poledne vyzvedli Evku, Tomáše a Soňu. Do mrtě se zaplnil také úložný prostor auta. Celé odpoledne pak bylo ve znamení přesunu přes Vídeň, Murau a Katchbergtunnel do údolí Maltatal, do oblasti zvané Ankogelgruppe, nejvýchodnější výspy Vysokých Taur. Tady se nacházel první cíl naší výpravy, Ankogel (3246 m). Původní plán přespat na parkovišti u přehrady Kölnbrein zhatil hnus slizovatej, který nás donutil vrátit se do kempu v Maltě, kde jsme mohli postavit stany a otestovat, jestli do nich neteče. No a taky si v klidu přebalit.
Neděle 2.7. Ráno jsme teda přebalili věci a do batohů naskládali jen matroš na ledovec a nějaký to harampádí na chatu, a znovu jsme vyjeli po maltatalské vysokohorské silnici k přehradě. Tentokrát nás to stálo i nějaký eurošušně, páčto za vjezd se přes den vybírá mýtné (19e /auto). Z toho taky plyne, že večer a v noci se neplatí. Od přehrady vede na chatu Osnabrücker Hütte vyježděná pohodová cesta, kterou jsme zvládli za dvě hodinky. Původně jsme chtěli zamluvit na chatě ubytování, ale bylo nám sděleno, že rezervace není potřeba, že se určitě vejdeme. To bylo někdy v půlce června. Když jsme na chatu dorazili, dozvěděli jsme se od chatařů, že je skoro plná, a že mají místo jen ve winterraumu. Tak jsme bydleli tam. A nebylo to zas tak špatné, byla tam kamna, na kterých jsme mohli vařit, aniž bychom tím někoho znepokojovali, a navíc jsme ho měli celý pro sebe. Až do večera jsme zkoušeli, jak se dá ve winterraumu lebedit a poflakovat, protože venku bylo deštivo a nevlídno. A zjistili jsme, že dobře. Velmi dobře. Až tak, že pokud jsme nechtěli usnout předčasně, museli jsme ho opustit a jít do chaty hrát kostky.
Pondělí 3.7. Na útok na vrchol Ankogelu to nevypadalo ani dnes, ale smrdět ve winterraumu se nám už nechtělo. Proto přišel vhod tajný tip od Johnnyho, Elend Runde (v překladu Údolí žalu). Johnny to onehdá procházel, když se mu rozpadla bota, a mohutně toto údolí vychvaloval pro svou krásu. Robátko nám tuto pravdu potvrdil, když jsme se vrátili domů, a měl pravdu. Čekali jsme celkem nenáročnou tůru, takovou procházku pěkným údolím, ale vyklubala se z toho celodenní, celkem dlouhá tůra s velkým převýšením. Navíc ve slušným lijáku. Komentovali jsme to slovy: Grosse Scheiße Wetter. Část trasy je stejná, jako výstupovka na Ankogel, tak jsme ji alespoň trochu omrkli. Nad vodopádem nás předběhl maník, který v tom dešti šel na Ankogel. Prohlásil, že za hezkého počasí to může jít každý a zmizel za obzorem. V keckách, evidentně bez lana, maček či cepínu. Potkali jsme ho ještě jednou, odpoledne u přehrady, na sestupu, jak jede na kole. Řekl nám, že byl asi 30 m od vrcholu a že samotný vrchol nedal, protože skála byla ledovatá. No, povzbudil nás. A Ed se pěkně přeřekla, měl prý na nohou penisky. Večer se k nám do pokoje přibydlili Richard a Bernhard.
Úterý 4. 7. Konečně předpověď pěkného počasí, proto je už večer rozhodnuto, že jdeme na vrchol. Cestu k vodopádu známe, a možná ještě dál. Kousek před jezerem Unterer-Schwarzhornsee, kolem kterého jsme šli včera, se cesta na Ankogel odděluje a pokračuje přes sněhová pole k začátku ledovce. Tam jsme se způsobně navázali, nasadili mačky, do ruky popadli pikl a dupali po rozměklém ledovci dále, až k začátku vrcholového hřebínku. “Slunce pálí jak ďas, a za krátký čas, člověk by nejraději utek.” Pod hřebínkem jsme toho měli docela dost, jak do nás peklo žhavé slunce a odráželo se od ledovce pod nohama. Zato hřebínek byl za odměnu. Pěkné lehké, ale exponované solo lezení až k vrcholu bez kříže. Společně s námi tam byli i Richard a Bernhard, dva borci z Rakouska i Česka od nás z pokoje. S těmi jsme si pak pěkně popovídali dole na chatě po výstupu. Na vrcholku jsme se zdrželi asi půl hodiny. Dosažená výška 3246 m, výhledy do dálky mizerné, zahalené oblačností, ani protější Hochalmspitze nebyl pořádně vidět. Z Ankogelu jsme sestoupili stejnou cestou až na chatu a večer jsme to oslavili večeří a pivem či rádlerem. A pokecali s R+B. Následky výstupu se naplno projevily až následující dny. Spálené obličeje tam, kde jsme se zapomněli namazat (Ed vypadala, jakoby měla lepru), nateklé a popraskané rty (předseda prohlásil, že vypadá jak maorský domovník).
Středa 5. 7. Mise 1 splněna, teď zbývalo se dohodnout, co dál. A vyhrála možnost zůstat mezi skalami a ledem, v divoké krajině vysokých hor. Z Osnabrücker Hütte jsme se vrátili na parkoviště u přehrady, prohlédli jsme si muzeum i samotnou přehradu a sjeli do Malty za nákupy. Pak jsme to zase otočili směrem k přehradě Gosskar (kam se hrabe placená Maltastrasse), kde jsme nechali auto a vyrazili na chatu Geissener Hütte, odkud jsme chtěli následující den zkusit vylézt na Hochalmspitze, nejvyšší horu Ankogelgruppe. Na chatě jsme dostali zase lágr sami pro sebe. Kromě nás byla na chatě snad jen jedna další externí dvojka, zbytek osazenstva tvořil chatař s rodinou a jeho příbuzní a známí. Odhaduji tak půlku kapacity chalupy. Při večerním posezení u rádlera se naše skupina rozdělila na dvě, vrcholovou (Evka, Ed a Pytl) a podvrcholovou (Tomáš a Soňa). Mužská část podvrcholovky se rozhodla (zcela rozumně) šetřit čerstvě odoperované koleno, které dostalo dost zabrat už na Ankogelu. Vzhledem k předpovědi, která dávala na odpoledne bouřky, jsme nařídili budík na velmi brzo.
Čtvrtek 6. 7. Výstup na Hochalmspitze. V plánu byla varianta vystoupit nahoru hřebenem Detmoldergrat a sestoupit normálkou přes Rudolstädter weg. Jenže bodrý chatař nás varoval, že na normálce se vysypaly nějaký kameny a že to tamtudy nejde, proto jsme hřebenem Detmoldergrat museli i sestoupit. Výstupová cesta je jasná. Nejprve se běží po kamenných morénách a výše přes sněhová pole do sedla Lassacher Winkelscharte, odkud je poprvé možné spatřit blízký Grossglockner. Pokračuje se přes další haldu kamenů na okraj ledovce, kde začíná zajištěná cesta po hřebeni, obtížnost B/C. Tedy žádná monotónní dupárna po ledovci, ale pěkné zajištěné vysokohorské lezení po klettersteigu až ke kříži, místy, kde bylo lano schované pod sněhem, i dost “zábavné”. Výhledy již během výstupu byly famózní. Na západě již zmíněný Grossglocner, na severu Ankogel jako na dlani, vpravo od něj v pozadí pak Tennegebirge, Hochkönig a Dachsteingebirge. Celou cestu nám nad hlavami lítal vrtulník s maníky, co opravovali zřícenou normálku. A vrchol samotný byl obrovskou odměnou za vynaloženou námahu. Kolem dokola neskutečná kulisa zasněžených alpských vrcholků bez jediné známky civilizace (pokud pomineme chatu Geissener Hütte). Jak už bylo napsáno, sestup probíhal po stejné trase jako výstup a brzy odpoledne jsme byli zpátky na chatě. Tomáš se Sonikem mezitím vylezli na nedaleký vrcholek s křížem a bedlivě sledovali, kdy nás uvidí na vrcholu Hochalmspitze. Večer jsme tradičně dohadovali, co se bude dít dál.
Pátek 7. 7. A kvůli předpovědi počasí, která v okolí Hochalmspitzu nevěstila nic dobrého, jsme se usnesli, že se přesuneme pod Dachstein. Seběhli jsme k autu, k přehradě, sjeli jsme do maltatalského údolí a udělali jsme krátkou pauzu v lezecké zahrádce pod Kreuzwandem. Odpoledne už jsme se ubytovávali v kempu na jižní straně Dachsteinu a odpočívali po náročných dnech.
Sobota 8. 7. Bez nějakých rychlých startů jsme se vydali do soutěsky Silberkalklamm, kde jsou k přelezení tři feráty: Hias, Rosina a Siega. Tu poslední jsme nedali, protože akorát, když jsme došli pod nástup, začalo pršet. Ale Rosina byla moc pěkná. Vede přímo ve stěně nad soutěskou a obtížnost je vyrovnaná po celou cestu kolem stupně C/D. Po návratu do kempu následoval další zasloužený veget a přípravy na odjezd.
Neděle 9. 7. Sbalili jsme se a odjeli domů. K tomu asi není moc co dodat. Snad jen, že jsme zastavili na oběd v osvědčené restauraci Nová hospoda u Písku. A před Dubencem jsme chytli asi hodinu ztráty v koloně. |