Tennengebirge (21. - 23. 10. 2016)

Na parkovišti u jeskyně Eisriesenwelt bylo po příjezdu v pátek v noci sychravo a nevlídno. Hvězdy nad hlavou zmizely v neprostupné tmě vlhkých mraků a ve světle čelovek se při vybalování spacáků míhaly kapky deště. Ráno nepršelo, ale těžké mraky ležely neskutečně nízko. Lana od lanovky mizela v ocelové šedi, zavěšená bez konce v prostoru. Horní stanice jakoby byla z jiného světa. Tak tahle vypadá Mordor, napadlo mě, když jsme stoupali k jeskyni. Cestu jsme mohli jen tušit, ztrácela se v nekonečnu. Odbočku z cesty halila neprostupná chladná mlha. Rychle jsme v jižní stěně nabírali výšku a doufali, že tam nahoře to bude jiné. Chmury některých členů se zhmotňovaly v okolní šedi. Jenže pak se radostné tušení změnilo v realitu. Během chvíle jsme se ocitli v jiné dimenzi, v jiném prostoru. Zůstali jsme jako u vytržení.

Široko daleko jen zasněžené vrcholky hor vystupující z bílé peřiny, jak lodní koráby na bílém moři. Jak obří monstra vynořující se z tajemné hlubiny. Pod nohama panenský prašan bez jediné stopy a nad hlavou azurové nebe. A uprostřed toho všeho nikdo, jen my a samotná podstata hor. Přátelství a sounáležitost. Za vykonanou námahu nás horský bůžek odměnil měrou vrchovatou. Tomu se říká horský ráj!

Prošlapanou stopu na hřebeni za námi pomalu sfoukával vítr. Fotky jak z Himaláje. Úplně z nich čiší osamělost padající na nás uprostřed okolních vrcholů a bílých plání.

Nejvyšší středobod těchto hor se zdá být blízko, ale hlubokým prašanem trvá nekonečně dlouho, než se nám podaří na něj vystoupit. Zaplavuje nás euforie. Ten den jsme jediní, kdo stál na Rauchecku (2431 m). Ten den jsme také jediní, kdo sledoval mrazivý západ slunce ve winterraumu na Edelweisshutte. Ten den jsme byli centrem celého vesmíru. Večer nastal brzy. Hvězdy se daly sbírat do dlaně a mráz štípal do nosu.

Grossglockner, Grosses Wiesbachhorn, Hochalmspitze a Ankogel, Dachstein, Hochkönig. Vše se zdá být ráno na dosah ruky. Přesně proto jsme tady. Chvíle okamžiku, která trvá neskutečně dlouho. Vychutnáváme si ji až do poslední chvíle. A pak? Pak jen prázdno a konec!

. . . . . .

Vlastně ne. Horská salaš s polévkou a pivem k tomu taky patří. Ale už to není o té neskutečné kráse tam nahoře. Tam to bylo jen pro nás!