Julské Alpy aneb Slovinští kosmonauti se po 14 letech vrátili na místo činu (2. - 9. 7. 2016)

Měli být prvními slovinskými kosmonauty, kteří poletí na Měsíc, jejich misi však těsně před startem zrušila vláda. My vám nyní přinášíme exkluzivní záznamy z deníku manželů Pytloušovičových, jedné dvojice, která se vesmírného výcviku účastnila, a která se vrátila do míst, kde výcvik před 14 lety probíhal.

Sobota 2. 7.

Vysazujeme děti ve Svojanově na táboře a vyrážíme vstříc Julským Alpám. Cíl je jasný, vystoupit na nejvyšší horu Triglav jeho nejtěžší výstupovou trasou, severozápadním hřebenem, dříve zvanou cestou Bambergova pot, a v případě dobrých podmínek prolézt pohoří křížem krážem, co to kde pustí.

Po trase Brno - Vídeň - Gratz - Klagenfurt - Loiblpass míříme k horám. Vyhýbáme se tím slovinské dálnici, nechceme platit za slovinskou dálniční známku ani za Karavanken tunel v okamžiku, kdy bychom po dálnici jeli asi 10 kilometrů. Před městečkem Bled narážíme na zátaras, proto k Bohinjskému jezeru pokračujeme po absolutně malinkaté a uzoučké silnici, na které nás skoro sejme traktor. No, skoro jsem o něj urazil zrcátko, jak jsem se ho pokoušel předjet.

U jezera sbíráme poslední síly a také informace od Johnnyho, který zde již nějakou dobu pobývá. Zejména popis cesty k Črnomu jezeru, kde je odbočka k vývěru vodopádu Savica, je neocenitelný, bez něj bychom odbočku bez povšimnutí minuli. Noc trávíme ve žďárácích vedle auta v silném lijáku, proto ráno co nezůstalo v autě, je totálně mokré (my taky).

Neděle 3. 7.

Pršet nepřestává ani ráno, ani dopoledne, a vlastně ani odpoledne a večer. Před obědem tedy v dešti dobalujeme batohy na týden a vyrážíme směrem dolina Triglavských jezer. Stoupáme prudce k Černému jezeru a cestou nevynecháváme již zmíněnou odbočku ke skalnímu vývěru vodopádu. Bez přestávky, a stále za celkem vydatného deště, pokračujeme kolem jezera až na Chatu pri triglavských jezerech, kde nakonec padá rozhodnutí zůstat a přespat. Stejný nápad mají i všichni ostatní, kdo na chatu zavítali před námi, i ti, co na ní zavítají po nás.

Pondělí 4. 7.

Přestalo pršet. Vyrážíme z chaty celkem brzo s cílem dojít co nejdřív někam, kde bude slunce, a tam se nasnídat a usušit mokré věci (a že jich je). Pozorný divák fotek si jistě všimne, co všechno jsme museli sušit, aby vše bylo v suchu.

Postupně nabíráme výšku, chvílemi i celkem rychle na malé vzdálenosti, až vystoupáme na plato zvané Plemenice, odkud odbočujeme z cesty na Dolič, a stoupáme východním hřebenem na Kanjavec (2569 m). Otevírá se nám první pohled na Triglav, i když jen na chvíli. Stejně jako před 14 lety. Tehdy byl nejvyšší vrchol Julek taky vidět jen chvilku a zase se zahalil do mraků. Na sestupu na Chatu pri Doliču (Tržašska koča) jsme se potýkali s velkými sněhovými poli, které jsme museli přejít. Některá pole byla i docela strmá a obavy z uklouznutí zpočátku velké, naštěstí byl sníh hodně změklý a boty se bořily celkem hluboko. Na chatě domlouváme ubytování s “velkou šéfkou” a vaříme si po česku večeři před chatou do ešusu. Pivo pouze v plechu za 4 šušně. Laško nebo Union?

Úterý 5. 7.

Den D je tady! Největší akce výpravy začíná, slunce svítí, mraky jsou pryč. Z chaty na Doliču, kde jsme nechali jeden batoh, sestupujeme hódně dolů směrem na Trentu, až si říkáme, jestli jsme někde nezapomněli uhnout, jak je to dólu. Nezapomněli, v poslední možnou chvíli odbočujeme ze sestupovky a začínáme zase stoupat do sedla Luknja, odkud vede na Triglav nejobtížnější výstupová varianta, tzv. Bambergova pot. V sedle oblékáme ferátové sety a helmy a okukujeme cepíny, které čouhají z baťohů borcům, kteří vystoupali do sedla před námi z druhé strany od Aljaževa domu. My cepíny ani mačky nemáme, zato máme po včerejší zkušenosti se sněhem na Kanjavci trochu obavy, co nás čeká tady.

Začátek výstupu ze sedla slibuje pěkné lezení po ferátě, ale po chvíli lano končí a objevuje se už jen sporadicky na nejméně očekávaných místech. Naopak, kde by člověk lano čekal a hodilo by se mu, ho nenajde. Jsou na trase úseky, které jsou exponované a lezecké.

První třetina výstupu ze sedla vede po severozápadním hřebeni až na velké plató pod vrcholovou pyramidou Triglavu. Zde je potřeba překonat několik velkých sněhových polí až pod třetí, závěrečnou pasáž výstupu, kterou je opět lezení po místy zajištěné cestě, a která je společná s výstupovou trasou od chaty na Doliču. Tady potkáváme rakouskou (německou) maminku s dvěma dětmi ve věku Štěpánky a Ondry, možná i mladší. Ondra to po chvíli vzdává, a tak ho rakouská matka zajišťuje a pokračuje k vrcholu se starším sourozencem. Docela zíráme, terén rozhodně není jednoduchý, a na hodinu nechat někde sedmi, osmileté dítě bychom si určitě netroufli. Holt výchova mládeže už od mala.

Na vrcholu se zdržujeme asi půl hodiny, svačíme a přes “satelitní telefon” komunikujeme s našimi dětmi na táboře. :) Sestupujeme na druhou stranu, přes malý Triglav na chatu Planika. Sestup je taky výživný, neustále se musíme soustředit na každý krok, abychom po štěrku, který se válí na ukloněných policích, nesjeli až dolu. Na sestupu také potkáváme ještě většího borce, než je rakouská matka, podle všeho Ital s dědou a čtyřmi dětmi ve věku 6 až 8 let. Rychle je předbíháme, abychom je nemuseli zachraňovat, ale na chatu nakonec všichni zdárně sestoupili. Oddechli jsme si a dali jsme si pivo. Laško nebo Union?

Z chaty Planika se po úbočí Triglavu vracíme zpátky na chatu pri Doliču, vaříme večeři a odpadáme do pelechů.

Tady se hodí věta “Sečteno a podtrženo: nastoupáno celkem přes 1800 m, z toho 1400 m od odbočky na Trentu až na vrchol Triglavu, ušlá vzdálenost 13,6 km. Na kosmonauty pěkný výkon.”

Středa 6. 7.

Dnes je vyhlášený rest day. Těšil jsem se na něj, ale nakonec to vlastně moc rest day nebyl a pěkně jsme si mákli. Z chaty na Doliču se vracíme do doliny Triglavských jezer k chatě pri Triglavských jezerech, kde se občerstvujeme, a odbočujeme na chatu pod Bogatinom. Během mé služby se nic zvláštního nestalo. Průběh večera už máme natrénovaný, domluvit spaní a uvařit si véču. Přichází taky už tradiční večerní liják.

Čtvrtek 7. 7.

Spíme sami v pokoji pro šest, platíme ale víc než v lageru. Ráno je pekelná mlha, čaj vaříme až za chatou po cestě na Bogatin. Chceme přejít menší jižní hřeben kam až to půjde. Nejprve se drápeme do sedla Vratca, odkud nastupujeme na hřeben a za celý den z něj neslezeme. Překonáváme vrcholy Bogatin, Mahavšček, Tolminski Kuk. Hřeben je místy docela úzký a exponovaný, zase je potřeba se soustředit na každý krok, hlavně při sestupech. Vrcholy se pohybují na hranici 2000 m. Po hřebeni docházíme až do sedla Škrbina, kde se cesta od hřebene odklání a pokračuje pohodovou cestou po jeho severním úbočí. Za vrcholem Vogel, na který se už nedrápeme, padáme dolů, po sjezdovce sestupujeme zpátky do kempu u Bohinjského jezera. Sestup je to masitý po šílené štěrkové cestě, kde musí mít v zimě problémy i rolba.

V kempu hlásíme auto a dva lidi, vaříme si kafe a večeři a odpočíváme. Máme za sebou 23 km, nastoupáno přes 1500 m a zklesáno 2500 výškových metrů. Na kosmonauty fakt dost dobrý! Protože nemáme stan, z našeho auta se papírově stává karavan. Taky sprcha bodla.

Pátek 8. 7.

Druhý rest day, tentokrát pořádný. Pro nás, pro auto však naopak ne, dáváme mu během dne hodně zabrat. Nejprve přejíždíme přes sedlo Vršič k prameni Soči. Tam i zpátky. V sedle zastavujeme a obdivujeme majestátní západní stěnu Pristojniku, kudy vede jedna z nejtěžších značených cest v Julkách. Shodujeme se, že zde určitě nejsme naposledy. Podruhé dostává auto zabrat při přejezdu sedla Wurzenpass. Tady probíhá hranice mezi Slovinskem a Rakouskem. Celníci jsou neoblomní a chtějí vidět naše pasy. Potřetí auto úpí při výjezdu po Maltastrasse k přehradě Kolbrein. Ověřujeme, že večer se mýto na této vysokohorské silnici neplatí, ale abychom to mohli ověřit, musíme se až do večera poflakovat u jezera Millstättersee. Najít přístupnou pláž na koupání byl trochu problém, ale povedlo se. Před závěrečným výjezdem k přehradě ještě zastavujeme u vodopádu Fallbach a sledujeme borce, co v lijáku leze ferátu obtížnosti E nahoru a dolu, jako by se nechumelilo. V podvečerním šeru ohlížíme přehradu, nejvyšší v Rakousku, a protože prší, spíme uvnitř karavanu.

Sobota 9. 7.

Jelikož nemáme ledovcové vybavení, vyrážíme mezi ledovcovými velikány za vrcholem Grosser Hafner. Má přes tři tisíce a jsou z něj parádní výhledy na Ankogel a Hochalmspitze. Jenže problém je v tom, že přes hory se valí mraky a jemně mží, jak zpívá Kája Krylů. A když se na Katowitzké chatě rozprší definitivně a pořádně, zase to otáčíme k přehradě. Stejně šlapeme šest hodin, né že né. No a co byste řekli, že jsme dělali u karavanu? Správě, vařili jsme kafčo. A když jsme ho vypili, karavan jsme nastartovali a odjeli s ním do Sedla.