Totesgebirge (10. - 13. 7. 2015)

Ten červencový víkend, kdy Pytlouši budou bez dětí, se plánoval už dopředu. Nakonec ale odpadla Edita, takže do Totesek na tři dny vyrážela jen silná trojka Evka-Dirigentik-Pytlouš, kterou měl na víkend nezávisle doplnit Bambus s kámošem. Po krátkém nočním spánku na parkovišti v Hinterstoderu ráno nejsme schopni nikde Bambusáka najít, až po krátké telefonní relaci se z největší dodávky na parkovišti souká Bambus s babou. Z cesty se tak stává první alpský výlet Bambusova kočáru a druhý alpský výlet Janiny, ale to s vybranou společností. Však o vtípky a poklony není nouze. Slunce začíná pálit a my vyrážíme na Prielschutzhaus, kde budeme bydlet. Příjemnou cestu údolím a následné stoupání nám vedro ztrpčuje. Na chatě se ubytováváme a kolem poledne vyrážíme vzhůru na Spitzmauer. Lehounká ferrata Stodertaler steig je pro dnešek naprosto akorátní, vzhledem k celkovému dnešnímu převýšení cca 1800 metrů. Pro dostatek času sestupujeme značně delší normálkou obcházející půl kopce, ovšem přes pěkné krasové útvary. Kousek nad chatou pak nevěřícně zíráme, když potkáme Honzu s Magdou z Horosportu, to je ale náhodička. Vyrazili za lezením a taky spí na chatě, o to větší bude zábava.

Nazítří razíme na Priel, ferratou Bert-Rinesch (C/D). Evka se trhá a jde sama normálkou. Ferratu si užíváme a po sériích traverzů a žebříků dolézáme na hřeben. Po hřebeni ještě kus na vrchol a už jsou tu fotky u kříže. V dálce sledujeme Zahrádkovce jak už mají dolezeno a míří po hřebeni taky k vrcholu. Evka nám jde naproti a pak postupně normálkou sestupujeme, nejdříve zas lana a pak trocha klouzání po sněhových polích. Slunce stále pálí jak o život. S koncem víkendu se loučí Bambus s Janinou a mizí nám směr údolí. Dva dny utekly jako voda.

Pondělí se na nás nějak mračí a pořád čekáme, kdy něco spadne. Dostavila se i únava, takže volíme lehčí program. Balíme a scházíme k autu, s nímž přejíždíme k jezeru Glenkarsee. Hezké místo, okukujeme kemp i jezero a vyrážíme na malou procházku. Nejdřív kolem jezera, pak lesem vzhůru k chatě Dumlerhutte, kde nám běží v ústrety čuník. Začíná pršet, takže přečkáváme v chatě a občerstvujeme se. Po přeháňce jdeme druhou cestou dolu zpět k jezeru a balíme už definitivně i my.