Mach a Šebestová na Dehetnické skále (28. 11. 2015)

To bylo takhle jednou v sobotu dopoledne, Mach s Šebestovou zrovna odpočívali na žíněnce, když vylezli s prstem v nose cestu za 7 bé, a Šebestová do toho odpočívání, aby řeč nestála, povídá: “Ty, hele, Machu, co vlastně dělaj horolezci, myslím SKUTEČNÝ horolezci, když je venku takováhle zima? Myslíš, že taky lezou na překližce jako my, nebo jezděj někam ven, na skály nebo do hor?”, a Mach se zamyslel a odpověděl: “Já nevím, Šebestová. Ale můžeme to zjistit, jestli chceš, máme přece kouzelné sluchátko, né?”, a Šebestová se ťukla do čela a zvolala: “Dej ho sem, překližkáři!” a do sluchátka zapištěla: “Prosím, my bychom chtěli vidět skutečné horolezce, co zrovna teď dělají?” a ze sluchátka se ozvalo: “No prosím, prosím, jak si přejete!”, a v tom momentě byli Mach s Šebestovou kdesi v křivoklátských lesích, foukalo tam jako na Sibiři, začínal se sypat sníh a celkově bylo dost nevlídně. Šebestová rozhodila rukama a povídá: “Člověče, Machu, tady je teda pěkná kosa, měli jsme se oblíknout, než jsme sem letěli,” a Mach na to: “Nemel Šebestová, a buď ráda, že uvidíš horolezce, co jsi chtěla vidět,” a vydali se společně ke skále tyčící se na kraji paseky.

Pod skálou zvanou Dehetnická už panoval pořádný šrumec, na propanbutanové bombě se vařily párky, svařené víno a svařený džus, na ohni se pekly buřty a klobásy a okolo ohně pobíhala spousta dětí a postávali dospělí, kteří pojídali ty ohřáté párky a opečené buřty s hořčicí anebo kečupem, a popíjeli svařené víno nebo svařený džus, podle toho, jestli to náhodou nebyli kromě toho, že jsou to horolezci, taky řidiči.

Jak tak Mach s Šebestovou poslouchali a sledovali cvrkot, dozvěděli se, že někdo musel nechat auto na benzíně, protože přestalo jet, a že z toho byla komplikace zase pro jinou benzínu, protože museli vypravit zvláštní vozidlo a jet to první auto zachránit, a ten šofér toho záchranného auta na tom byl dost podobě, jako Šebestová, protože oblečení nechal ve třetím autě, co ještě nepřijelo, a byla mu zima, jelikož čekal, až mu ty svršky přivezou a tím ho zachrání od podlého umrznutí.

Jelikož nikde nebylo vidět horolezecké harampádí, jenom natažený popruh mezi stromy a houpací síť natažená taky mezi stromy, povídá Mach: “Hele, Šebestová, a jsou to vůbec horolezci, tohleto, vždyť tu nikde nemaj lano, nebo sedáky, nebo nějaký horolezecký železo,” a Šebestová na to: “No jo, máš pravdu, vidíš, to jsem si nevšimla, tak víš co, půjdeme se jich zeptat,” jenže v tom se zvedl jeden z těch lidí okolo ohně, takovej upovídanej, a šáhnul do batohu a Machovi i Šebestový zůstala viset čelist údivem, protože vytáhl opravdický ošoupaný horolezecký lano a povídá ostatním: “Bude někdo lízt, mám na druhý straně něco natáhnout?” a z davu u ohně se ozvalo: “Jó, jasně já si dám taky, přivaž mu lano na zadek,” a tak se ten, co vytáhl lano, sebral a odešel na druhou stranu skály, aby tam něco vylezl. Postupně se za ním trousili ostatní horolezci, horolezkyně a dokonce i některá horolezčata, a všichni se hromadili nahoře na vrcholku skály, odkud zase slaňovali dolu na druhou stranu směrem k ohni, a říkali, jak je děsná zima, jak to někdo může lízt a že je hrozně zebou prsty, protože do toho lezení navíc začalo pěkně chumelit. Šebestová se z toho rozklepala zimou jako Jonatán když je mu zima, a povídá Machovi: “Hele, Machu, co kdybysme počkali na ty horolezce někde v teple a suchu,” a do sluchátka zmrzlým hláskem povídá: “Prosím, mohli bychom se dostat někam, kde je teplo a sucho, je nám totiž pěkná zima!” a ze sluchátka se tradičně ozvalo: “No, prosím, jak si přejete!” a v tu ránu byli oba ve strašnickém krematoriu. Šebestová z toho byla celá vykulená a do sluchátka honem povídá: “Prosím, takhle jsme to nemysleli, my bychom chtěli někam k těm horolezcům, ale do tepla,” a ze sluchátka se ozvalo: “Prosím, jak si přejete, co mám s váma dělat!”, a v tu ránu nebyli v krematoriu, ale v pěkném, útulném bytě kdesi na Habrovce. Za chvilku se objevily známé tváře horolezců, všichni vytahovali flašky, plechovky, brambůrky, ovoce a zeleninu, pivo a limonády, a z kuchyně vonělo maso se zeleninou a hranolkama nebo rýží, a všichni byli veselí, že se zase pěkně sešli, že se jim na skále nic nestalo, a že oddíl určitě nezajde na oubytě, když si někteří členové pořizují malá horolezčata.

Nakonec, po mnoha hodinách veselí, odjeli někteří zpátky do svých domovů, někteří zalezli do spacáků, a Šebestová se něžně přitulila k Machovi a pošeptala mu do ucha: “To byli parádní horolezci, viď, člověče! Doufám, že budeme jednou taky takoví!”