Tajemství ztracené vesty (14. - 17. 11. 2014)

-1-

“Oh, Mon Dieu! Bylo to vynikající! Vynikající!” Slavný detektiv Hercule Orchestrovič se uvelebil na židli a s obdivem se zadíval na svou hostitelku.

“Děkuji, pane Orchestroviči. Od vás si pochvaly nesmírně vážím,” odpověděla paní Džermenová a nepatrně se pousmála.

“Říkejte mi Dirigente, paní Džermenová. Hercule Orchestrovič je tu inkognito.”

“Och! Řešíte nějaký případ, pane Orchestroviči? Pardon, Dirigente?”

“Ó ano. Požádal mě můj starý známý, abych opět zapojil svou šedou kůru mozkovou, a pomohl mu najít jednu věc, kterou zde včera ztratil. Nebo mu ji někdo ukradl, to ještě nevíme. A protože Hercule Orchestrovič shodou okolností pobývá hned vedle, nemohl odmítnout.”

“A jak se jmenuje ten váš známý, smím-li se zeptat, pane Dirigente?”

“Pytl Kajetán. Znáte ho?”

“Ovšem, je to i můj známý!” zvolala paní Džermenová. “Tuším dokonce, o kterou věc se jedná. Byl tady kvůli tomu malý rozruch, když to pan Kajetán zjistil. Nemohl tu vestu zaboha najít.”

“No vidíte, a proto jsem tady,” prohlásil detektiv Orchestrovič a zakroutil si už tak dost nakroucený a navoskovaný knírek. Holá lebka se mu přitom výhružně zaleskla.

“Rád bych si promluvil s někým, kdo zde byl onu osudnou včerejší noc, kdy ke zmizení vesty došlo. Je to možné, paní Džermenová?”

“Pokusím se vám někoho sehnat. Neměl by to být tak velký problém, protože většina z té party ještě neodjela. A klidně mi říkejte Evelyn, ano?”

Hercule Orchestrovičovi se zablesklo v očích a mile se usmál. “Děkuji Vám, madam! Milerád vám budu říkat Evelyn, Evelyn. Řekněte mi, na kterém pokoji bych našel vrchního inspektora Zdeno Jeppa? Dozvěděl jsem se, že tu také přebývá. Potřeboval bych s ním neprodleně mluvit, ma chére.”

“Myslíte toho pána s policejní pistolí a odznakem? Ten je ubytovaný na pokoji číslo 120.”

-2-

Hercule Orchestrovič alias Dirigent neslyšně proplul chodbou až ke dveřím s číslem 120 a neslyšně zaklepal.

“Dále!” ozvalo se zpoza dveří.

Detektiv vstoupil a zvolal: “Milý inspektore! Jak rád vás zase vidím!”

Překvapený Zdeno Jepp, slavný scotlandyardský inspektor, jen zalapal po dechu.

“Ekch, chrr, gh..” vydralo se mu z úst.

“Ano, je to už dlouho, co jsme se viděli naposled. Myslím, že to bylo v době, kdy po vás pokukoval pan Výhonek, nemýlím-li se. Docela se k vám tenkrát měl, že?” Hercule Orchestrovič se usmíval od ucha k uchu.

“Chrr, hep, mgho. Vy… vy …. vy…” chroptěl Jepp.

“Nu, copak, inspektore? Ztratil jste řeč?”

“Ano. Vlastně ne. Tedy, vy žijete?”

“Samozřejmě, jak vidíte, Hercule Orchestrovič je živ, zdráv a v plné síle.”

“Myslel jsem, že je po vás, konec, šlus! Vešel jste dovnitř, pak sanitka, policie, pohřebáci. Všichni říkali, že jste mrtvý.”

“Myslíte případ Ochrnutého psa? Potřeboval jsem na chvíli, aby to tak vypadalo. Dokonce jsem měl skutečně namále, Pidlookého Berta jsem v tom hostinci byl nucen uzemnit svým cvikrem, jinak by to dopadlo špatně. V pravdě, rozsekal jsem ho na kaši, takže byl k nepoznání, a toho jsem využil a narafičil to tak, aby to vypadalo, že jsem to já, kdo je na kaši.”

“Oplakal jsem vás!”

“Ano, já vím. Je mi to líto. Měl bych pro vás návrh. Pomůžete mi? Mám tu jeden zapeklitý případ a pomoc zkušeného policejního detektiva by mi přišla velice vhod.”

-3-

Orchestrovič alias Dirigent se uvelebil v křesle, objednal si belgické pivo české výroby a zpříma se zadíval do tváře člověka sedícího naproti, jakoby chtěl zjistit i to, co se mu v noci zdálo. Zdeno Jepp se usadil do vedlejšího křesla a potichu přihlížel.

“Slyšel jsem, že jste přijeli mezi prvními, pane Benzinove. Povězte mi, prosím, co se dělo během vašeho pobytu, co jste dělali, kde jste byli, kdo tam byl s vámi a tak dále. Pokud mi bude něco nejasné, zeptal bych se, ano?”

“Mistře, slyšel jsem o vás jen samé superlativy. Povím vám všechno! Tak tedy, přijeli jsme v pátek večer, stejně jako většina ostatních. Jenom Hellen a Milosh Čokoládovi dorazili až v sobotu odpoledne. Slezli jsme se v restauraci a poseděli, dokud nás nevyhodili, pak jsme se přesunuli do prvního patra do společenské místnosti.”

“V kolik jste šli spát?” zeptal se Hercule.

“To nevím, mohlo být kolem půnoci.”

“A druhý den?”

“Také nějak tak, možná později.”

“Chmpf, myslel jsem, co jste dělali.”

“V sobotu jsme byli domluvení, že zkusíme lezení na Drátníku. To je taková skála tady nad chatou. Došli jsme tam, vylezli jsme pár cest, dětem natáhli lanovku, a zase jsme šli zpátky. Byla docela zima, takže se nedalo pod skálou vydržet moc dlouho. Jo, a cestou dolu jsme potkali Miloshe a Hellen. Tady u chaty jsme s dětmi hráli fotbal, dokud bylo vidět, a pak jsme zalezli dovnitř do hospody.”

“A měl tou dobou Pytl na sobě vestu, kterou teď postrádá?” doplňoval si Orchestrovič informace.

“No jasně, ztratit se musela až v neděli a Pytl to zjistil až dneska ráno.”

“Tak mi sdělte, jak probíhala neděle, prosím.”

“V neděli, jestli si dobře pamatuji, ono je to už dávno, včera, že, tak v neděli byla bojovka. Zdeno Jepp společně s Pytl Kajetánem vyrazili napřed a vytyčili cestu po fáborkách a s úkoly až na Maliník. To je zase jiná skála tady nahoře nad chatou. Větší děti vyrazily za nimi samy, a menší děti šly společně se zbývajícími dospěláky jako zadní voj. Nahoře na Maliníku jsme udělali společné foto, podívejte se, tady ho mám ve foťáku.”

“Ukažte, rád se mrknu přes svůj monokl.”

“Dostal jste do oka?”

“Ale ne, myslím brýle.”

Benzinov vylovil fotoaparát z kapsy a podal ho Herculeovi.

“Vidím, že chybí Milosh. Kdepak byl?” zeptal se Hercule, když si fotografii pozorně prohlédl.

“Vidíte, na Miloshe jsem zapomněl. Ten byl tou dobou v Novém Městě na cyklopolygonu otestovat svoje bikerské dovednosti.” informoval ho Benzinov.

“A když jste se vrátili na chatu, co jste dělali pak?”

“Slavili jsme narozeniny. Jednak máme vždycky v půlce října výročí založení oddílu, a pak jsme slavili vaše kulaté jubileum. Vy si, Hercule, nic nepamatujete?”

“Och, vžil jsem se do role detektiva tak silně, že mi to úplně vypadlo. Máte pravdu, dostal jsem hůlku a plakát, už si vzpomínám, mon ami. A také si vzpomínám, že tou dobou měl Pytl svou vestu na sobě.”

“Ano, tady mám důkaz.” Benzinov hbitě nalistoval ve foťáku příslušnou fotografii.

-4-

“Vážení hosté, dámy a pánové. Pozval jsem vás sem, abychom se společně pokusili vyřešit děsivou záhadu, která se tu stala minulý večer. Dovolím si tvrdit, že se opravdu stala večer, protože Hercule Orchestrovič má nezvratné důkazy, které vyvracejí opak.” Detektiv se rozhlédl po ostatních. Byli tu všichni: paní domácí Evelyn Džermenová, Katrína a Petrovič Benzinovi se svými čtyřmi dětmi, Zdeno a Michelle Jeppovi ze Scotland Yardu a jejich děti, Johnny Kajetán, bratr Pytla, a jeho přítelkyně Ludvika Toothová s dětmi, rodina Čokoládova s dětmi, Jurij Výhonek a tajemná Lucía a konečně Pytl Kajetán se svou ženou Little Ed a dětmi.

“Vy víte, detektive, kde je má vesta? Vyřešil jste to?” zvolal Pytl.

“Précisément, Orchestrovič tuší, jak ji najít. Ale vezměme to popořádku. Potom, co jsem si popovídal tady s panem Benzinovem, jsem ve své šedé kůře zapnul závity na plné otáčky a odvodil několik možných scénářů. Vzhledem k tomu, že jste byli téměř celou dobu všichni pohromadě, bylo skoro nemožné, aby vestu někdo nepozorovaně ukradl. Jedinou možnost měl tady pan Milosh, který se od vás oddělil včera odpoledne a mohl se tudíž do chaty vrátit nepozorovaně, když jste vy ostatní byli na bojovce, ale pak jsem viděl fotografie od pana Benzinova, a bylo jasné, že Milosh to být nemohl, protože vestu jste, pane Pytl, měl ještě večer, v době oslav, na sobě. Takže pokud vyloučíme všechny možnosti, které jsou logicky nemožné, zůstane jediná možnost, která je správná, přestože se zdá být zcela nemožná. Tak nějak to říká můj kolega Sherlock, nemýlím-li se. No a jedinou druhou možností zůstává, že jste vestu ztratil.”

“Je to možné, pane Hercule. Dokonce si vzpomínám, že jsem měl v kapse mobilní telefon, ten taky nemohu najít.”

“Och, pak je situace zcela jasná. Zavoláme vám na telefon!”

“Ano, to je nápad!”

Skupina se rozutekla po domě a za chvíli už kdosi hlásil, že je vesta na světě. Byla zapadlá za pohovkou ve společenské místnosti.

“Děkuji vám, pane Orchestroviči. Zachránil jste mi vestu i telefon, nikdy vám to nezapomenu.” řekl Pytl.

Hercule se usmál a pravil: “Précisément, mon ami, stačí zapojit závity a řešení se většinou samo objeví. Nemáte zač, Pytle. Myslím, že než odjedu, zajdu se podívat na Čtyři Hlavice. Nechcete jít se mnou? Rád budu ve společnosti někoho, kdo se tu vyzná. A mimochodem: nevíte, jestli je paní Džermenová zadaná?”