Similaun (3606 m) - výprava plná vůní (2. - 5. 10. 2014)

Praha - Vent (1900 m)

Bereme si den dovolené a ve čtvrtek navečer vyrážíme směr Ötztálské Alpy ve složení Bambus, Robátko a já, Pytlouš. Do Ventu udává navigace 600 km a 6,5 hodiny jízdy. Povinnou zastávku na nákup v Tescu si odbudeme na Zličíně, a pak už bez větších přestávek frčíme k vytyčenému cíli. Zastavujeme jen na hranicích v Rozvadově, jednak abychom natankovali, druhak abychom se před vjezdem do ciziny občerstvili v místním McDonaldu. Na čerpačce voní benzín, v McDonaldu kafe a cheesburger. Na záchodě zase…, no… víte co. Ale museli jsme tam. Se stejným zápachem se cestou potkáváme ještě několikrát, naštěstí ne přímo v autě během jízdy. Jak cesta ubíhá, Robátko za volantem tuhne, já s Bambusem podřimujeme. Kdesi za Garmischem a Partenkirchenem proto vytahuje Robátko super drink, aby vydržel. Monster energy drink. Po otevření se autem rozline šílený puch, který se slovy nedá dost dobře popsat. Rázem jsme s Bambusákem vzhůru, připraveni nasadit plynové masky. Už jen samotná vůně nápoje je vražedná tak, že probere i největšího ospalce. Říkáme si, že to snad funguje jako “osvěžovač” vzduchu, že se to nesmí pít, ale Robátko neváhá a celou plechovku do sebe vyklopí. Puch plechovky zmizí a my s hrůzou čekáme, co to s Robátkem udělá. Ve Ventu jsme nad ránem. Parkujeme u kapličky a hned chystáme bivak, abychom naspali alespoň něco. Při hemžení kolem auta se nečekaně rozline další puch, tentokrát důvěrně známý. Nebudeme rozmazávat, kdo to našlápl, ale rozmázlé bylo pěkně, takže smrdělo intenzivně celou noc.

Vent (1900 m) - Martin Busch Hütte (2501 m) - Similaun Hütte (3019 m)

Páteční ráno je chladné, teploměr na hodinkách ukazuje -6 stupňů a na spacáku se blýská jinovatka. Rychle přebalujeme batohy a vyrážíme směr Martin Busch Hütte. Hned za mostem nás do nosu udeří závan z kravína, kolem kterého musíme projít. Od krav jsou vidět jenom zadky. Stoupáme pozvolna nejprve po sjezdovce nad Ventem, a dále údolím Niedertal po vyježděné prašné cestě. Vzpomínáme přitom, kolik bylo sněhu v květnu 2009, kdy jsme tu byli naposled. Dneska zde není žádný sníh a slunce peče s nebývalou silou. Na Martinu Busch Hüttovi jsme za dvě hodiny, o půl hodiny rychleji než udávají ukazatele. Chvíli odpočíváme, prohlížíme si winteraum a schováváme každý jednu plechovku za dřevěný trám. Bude se hodit, až půjdeme zpátky. Na Similaun Hütte jsou to podle ukazatele další dvě hodiny. Stáhnout čas se nám nedaří a jdeme tak dlouho, jak udává rozcestník. Netušíme, jestli na chatě budeme moci přespat, protože je soukromá a po telefonickém dotazu nám bylo sděleno, že na chatě není winteraum. Počítáme i s variantou, že pokud winteraum opravdu na chatě nebude, necháme tam věci na ledovec a vrátíme se na Martina Busche. Hütta. Ve skrytu duše si však přejeme, abychom se vracet nemuseli, to je snad jasný, ne?, a naše přání je vyslyšeno. Nad chatou se nachází otevřený winteraum, prázdný, čekající jen na nás. Zabíráme zadní místnost a očicháváme deky. Nesmrdí, ale nejsou nic moc. Celý winteraum je cítit zatuchlinou a na stropě jsou vidět fleky, jak protekla střecha. Původní myšlenku vystoupit ještě ten den na vrchol rychle opouštíme a zbytek odpoledne sbíráme síly a pozorujeme ostatní lidi, jak sestupují ze Similaunu dolu. U některých se nestačíme divit, s jakým vybavením výstup uskutečnili a že to přežili ve zdraví. Během toho vaříme hromadu polívky, čaje a pijeme pivo. Voní to překvapivě jako polívka, čaj a pivo. V podvečer na chatu dorazí ještě dva Rakušané (podle mě), Poláci (podle Robátka), resp. Italové (podle Bambuse). Možná to jsou Němci. Než vlezeme do spacáků, je najednou cítit zcela nový pach. Pach zutých bot a zpocených těl.

Similaun Hütte (3019 m) - Similaun (3606 m) - Similaun Hütte (3019 m) - pomník Ötziho (3210 m) - Similaun Hütte (3019 m) - Martin Busch Hütte (2501 m) - Vent (1900 m)

Vzhledem k tomu, že jsme do pelechů zalezli hódně brzo, už v půl šestý večer, nikomu se moc dobře v noci nespalo. Budíček Bambus prosazoval na pátou, ale hrabeme se ze spacáků až po šestý. Nějakou dobu zabere vaření a pití čaje, oblékání a vypravování, proto k vrcholu Similaunu vyrážíme až v sedm. Popohání nás smrad uleželého sýra, který vytáhli Rakušané (Italové, Poláci či Němci). Nejprve se jde kousek po kamenné moréně a dále po relativně mírném ledovci. Cesta je vyšlapaná, jasně patrná, bez nějakých velkých záludností. Za dvě hodiny stojíme na vrcholku u kříže. Cítit je euforie z dosaženého vrcholu. Jsme ten den první, komu se výstup na vrcholek podařil. Rakušané (nebo Poláci, Italové či Němci) přicházejí asi půl hodiny po nás, zbytek lidí, co chce na vrchol, začíná na Martinovi Buschovi Hüttovi, ti jsou vidět hluboko dole. Výhled je nezapomenutelný. Na dosah ruky se tyčí Wildspitze, Weiskugel, Hintere Schwarze, kousek dál na západ je vidět skupina Ortleru a vpravo od něj Piz Bernina. Italská strana je zalitá nízkými mraky. Fotíme sebe, okolo sebe i Bambusákův snímek do jeho soukromé sbírky. Prý už jich má dost na kalendář! Sestup na Similaun Hütte je rychlý a bezproblémový. Cestou potkáváme všechny co jdou nahoru, další se hrnou od Martina. Cítíme se svěží a plni energie. Na chatě dáváme krátkou pauzu a plynule pokračujeme do protějšího kopce k mohyle Ötziho, muže starého 5300 let, kterého zde našli 19. 9. 1991 zatuhlého v ledovci. Původně jsme chtěli uskutečnit ještě výstup na Fineilspitze, ale ve vzduchu je cítit změna počasí, únava se taky začíná projevovat, proto to u mohyly otáčíme zpátky na chatu. V plánu je zabalit a pokračovat na Martina Busche a tam přespat. Jenže Martin Busch i Hütte jsou narvaní k prasknutí. Je jasné, že do winteraumu se nevejdeme. Vyndaváme pivo z trámu a vaříme polívky, a pak pokračujeme až do Ventu k autu. Necítíme nohy. Na parkovišti se nám spát nechce, proto pokračujeme směrem na Prahu s tím, že nějaký plácek na spaní najdeme cestou. Nakonec končíme na parkovišti u Zugspitze. Jsou zde nějaké karavany, takže se spaním by neměl být problém.

parkoviště Ehrwalder - Praha

Probouzí nás déšť, proto vypouštíme jakékoliv plánované turistické aktivity kolem Zugspitze a jedeme rovnou domů.