Neobvyklý vir (29. 3. - 1. 4.)

Už skoro svítá a já stále nemůžu usnout. Ne po tom, co jsem dočetl ten deník. Je to děsivé. Nemohu uvěřit, že se to doopravdy stalo.

Jak dlouho už tu vlastně jsem? Měsíc, dva? Po týdnu jsem přestal počítat, stejně to nemá cenu. Jeden den jako druhý, skrývám se v dole od rána do večera. Bojím se, že tam venku by mě dostali. Ale o tom psát nechci, musím psát o tom, co jsem dnes objevil. Musím začít od začátku. Od prvního řádku. Jinak se z toho asi zblázním.

Tak tedy, dnes ráno mi na hlavu skoro spadla omítka v koupelně. Nejspíš je to těmi otřesy z těžkých náklaďáků tady v dole. Objevil jsem evidentně uvolněnou cihlu. Nevím co mě to napadlo, ale vysunul jsem ji a z díry jsem vytáhl malý sešitek. Nadepsaný byl František Boubílek. Podařilo se mi ho ukrýt do kalhot a propašovat do svého úkrytu. Po večerce jsem se vyplížil na chodbu a začal číst.

---

Všem, kdo budou číst tyto stránky! Jmenuji se František Boubílek a pracuji na virologickém oddělení oblastní nemocnice v Novém Městě nad Metují. Včera (bylo to 28. března 2013) jsem měl zrovna službu, když k nám přivezli zraněného člověka. Pád ze skály. Mohlo mu být kolem třiceti. Vlastně ho přivezli na pohotovost a mě odtamtud přivolali až později, když ho jakžtakž dali dohromady. Říkali, že to přežije.

Bylo mi divné, proč volají zrovna mě, virologa, ale oni mě přesvědčili, ať se přijdu podívat, že mě to bude zajímat. Když jsem ho uviděl, musel jsem přiznat, že měli pravdu.

Na první pohled na pacientovi nebylo nic divného, všiml jsem si těch zvláštních věcí, až když jsem si prohlížel fotky pořízené z místa pádu, a následně věci, které měl u sebe. Zkusím je v krátkosti popsat. Kolem pasu a obou stehen měl ten člověk omotaný postroj z popruhů, ke kterému byl podivným uzlem připevněn silný, asi 1 cm tlustý provaz. Bylo patrné, že provaz je na konci, který byl asi 5 m dlouhý, roztřepený, jako by ho někdo nebo něco přeřízlo. Na popruhu byla oka, ve kterých byly zavěšené podivné kovové předměty. A v tom mi to blesklo hlavou! Četl jsem o tom v posledním vydání časopisu Medicine journal. Nový vir, který se teď šíří mezi mladými lidmi a je vysoce nakažlivý. Horovir!

Ihned jsem nařídil karanténu na celou nemocnici, obvolal svoje kolegy z virologického oddělení, a hned druhý den ráno jsme vyrazili do Blatin, kde našli toho nebožáka. Jestli jsou mé předpoklady správné, musí tam být lidí nakažených horovirem mnohem více.

Pokusím se shrnout základní fakta, která o viru zatím víme. Podle zmíněného článku se lidé nakažení horovirem velice často shlukují do skupin, minimálně po dvou, ale mnohem častěji i ve více lidech, a podnikají nebezpečné výstupy po skalách a horách. Téměř vždy se vir usadí v těle natrvalo. Neexistuje proti němu v současné době účinná vakcína. Přenos viru je velice jednoduchý, pouhým kontaktem s nakaženým. Zbavit se viru je možné pouze ve výjimečných případech, kdy nakažený utrpí fyzické zranění, které už mu neumožňuje dál provozovat lezení. Z toho vyplývá, že pokud se chcete zbavit horoviru, musíte se pokusit o sebevraždu, ale tak, aby se vám nepovedla. Hrozné!

Je pátek odpoledne. Celý den jsme s kolegy strávili na Blatinách a pozorovali jsme okolí. Až navečer se objevila skupina lidí, která vypadala slibně. Musím říci, že se dovedli skvěle přetvařovat a maskovat a i vybavení, které jsem mohl zahlédnout, neodpovídalo tomu, co jsem spatřil u zraněného v nemocnici. Z aut tito lidé vyndavali sjezdovky, boby, pekáče, pivo a jídlo. Přesto mi moje tušení našeptávalo, že jsem na správné stopě.

Rozhodli jsme se, že počkáme, až půjdou spát, a zkusíme jim nenápadně prohledat bagáž. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec přeci jen odpadli do pelechů. Společně s kolegy jsme otevřeli bílou oktávku s mamutem na zadku a tam byl. Batoh. Jen jsme do něj nahlédli, poznali jsme stejný materiál, který měl na sobě ten z nemocnice. Provaz, popruhy, kovové úchytky. Tak je to pravda! Další nakažení! Děsivé zjištění!

Na druhý den vyrazila jejich parta na sjezdovku. Říkali jsme si, že zavoláme policii a záchranku, až se u nich projeví horovir v plné síle, až budou někam šplhat, ale oni spakovali lyže a jeli lyžovat. Do Jimramova. Vydrželi tam celý den!

V neděli zase nic. Obešli kolečko kolem Drátníku a skončili v hospodě v Milovech. Mám podezření, že mě odhalili a ještě více se zatvrdili v tom, aby prozradili pravý důvod jejich návštěvy v Blatinách. Navíc po mně neustále pokukují. Večer se k nim přidal jeden obzvlášť divnej chlap.

Přesto se mi podařil zásadní objev. Večer popíjeli a polevili v ostražitosti. Viděl jsem skrz okno, jak se snaží uplést provaz z vrbových proutků. Naprosto jednoznačný projev působení horoviru! Rozhodl jsem se, že ráno zavoláme výjezdovku a skoncujeme s nimi. Pondělí. Odhalili mě a snaží se mě zabít. Snaží se zabít všechny lidi ve svém okolí. Vir musel během noci zmutovat do agresivní formy, jinak si to nedovedu vysvětlit. Musím pryč. Někam, kde mě nebudou hledat. Doly na okraji Sněžného. Tam bych se mohl ztratit mezi trestanci. Schoval jsem se v umývárnách. Rychle se zbavit deníku, je jasné, že oni ho nesmí dostat do rukou. Doufám, že všechno dobře dopad....

---

Zbylé stránky jsou prázdné. Konec zápisníku.Tak proto na dně lomu neustále nacházejí nové a nové mrtvoly. Už je mi to jasné. Navíc při pohledu z okna mi přijde, jakoby na horní hraně našeho lomu stáli podivní lidé s popruhy kolem pasu, přivázaní k dlouhému provazu, a pomalu se spouštěli k nám dolů...