O třech horalech aneb Pohádka z dalekých Alp (11. - 13. 10.)

Milé děti! Chcete slyšet příběh o tom, jak se tři přátelé vypravili do hor, co z toho bylo a jak to dopadlo? Jestli ano, pohodlně se usaďte a pozorně poslouchejte. Bude to napínavý, velmi napínavý příběh!

Byli jednou tři kamarádi, říkejme jim třeba Bambus, Robátko a Pytlouš. Jména nejsou důležitá, můžeme jim říkat třeba Franta, Pepík a Tonda, ale mně se líbí Bambus, Robátko a Pytlouš. No a tihle tři kamarádi se rozhodli, že spolu pojedou na pořádnou výpravu. Dočetli se někde, že Hochschwab je pohoří pro nejdrsnější horaly, kde nepotkáte živáčka, kde nejsou bufety ani stánky se suvenýry, kde je ta pravá alpská panenská horská příroda, a vyrazili tam na víkend. Představte si to! Taková odvaha!

Nejdřív tam museli dojet, to se rozumí. Namáčkli se do velkého vozidla, co jezdí na kukuřici, a za pět hodin tam byli. I se zastávkami na malou. No nemyslete si, děti, i takové zastávky se musejí dělat. To by to dopadlo, kdyby si řidič nezastavil!

Na parkovišti byli hluboko po půlnoci, nikde ani živáčka, jen mlha, vlhko a tma tmoucí. Zalezli do žďáráků a spacáků a doufali, že dospí rána.

Vydat se mezi nebetyčné skalnaté stěny vyžaduje odvahu, sílu, vůli a vytrvalost. Ale hlavně, milé děti, to vyžaduje škrábání. Aby naši tři přátelé něco viděli, museli se vyškrábat na hřeben, a tam teprve začalo to pravé horské dobrodružství. Postupně se začala mezi ně vkrádat studená vlezlá mlha s jemným mrholením, které postupně přešlo ve vytrvalý déšť. Ten byl podporovaný silným větrem. Věru, nebylo jim dobře na těle, ani na duchu, když pochodovali směrem na Schiestlhaus. Skoro šest dlouhých hodin byli bičováni větrem, deštěm a mlhou říkajíce si, že nikdo jiný už v těchto nehostinných horách být nemůže. Věřili, že až dojdou na chatu, budou tam úplně sami.

Jaké však bylo jejich překvapení, když se bosého chataře zeptali, zda na chatě mohou přenocovat, a on jim odpověděl, že je celá chata rezervovaná? Nevěřili vlastním uším, stejně jako vy, děti. Nezbývalo jim, než čekat, zda někdo rezervaci neodřekne, a museli věru čekat dlouho, až do večeře, než se na ně štěstí (chatař) usmálo. Přitom jim byli rum, čaj a pivo dobrými společníky.

Během odpoledne se chata zaplnila dalšími horaly až po okraj. Přicházeli postupně, promočení a vyfoukaní, jako naši přátelé. V jednu chvíli se dokonce dalo do sněžení, za okny chaty poletovaly vločky velikosti kakaové skvrny velikosti mexického dolaru.

Příjemně zmožení ulehli naši tři kamarádi na palandu relativně brzy, zčásti proto, aby se mohli dosytosti nasytit. Tajně přitom doufali, že se počasí umoudří a nechá je nahlédnout do svých skalnatých komnat.

A jejich doufání bylo úspěšné. Už během noci ustával vítr, který dul za oknem, a ráno byla obloha vymetená jako od Popelky! Nejvyšší vrchol, nesoucí stejný název jako celé pohoří, vysoký 2277 m, se tyčil přímo nad chatou, jakoby říkal: “Polez, chlape, teď něco uvidíš!” Co byste řekly, děti? Stálo to za to? To víte, že ano! Naši tři kamarádi byli nadšení! Ani se jim nechtělo zpátky, domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny. No schválně se, děti, podívejte na fotky, tu máte! Vidíte?

Mlha klesla dolu do údolí a vypadala jako peřina pro obry. Na obě strany se táhl hlavní hřeben, teď na podzim zbarvený do rezavozelena, jak oháňka staré lišky. Nízké slunce prokreslilo údolí a umocnilo plastičnost celého výjevu. V dálce, na západní straně, se tyčil Hoher Dachstein, více vpravo od něj pohoří Totesgebirge s výraznými vrcholy Spitzmauer a Gross Priel. Sladká byla odměna za utrpení, které museli naši hrdinové podstoupit předchozí den!

Avšak přes všechny ty krásy okolo nakonec stejně nezbylo, než se začít vracet. Nejprve zpátky na chatu, kde si Zdenda nechal rozštelovat hůlky od jedné milé paní, a pak dál, stejnou cestou po hřebeni až nad sedlo Seeberg. Cestou kamarádi zjišťovali, o co všechno předchozí den přišli, když nebylo vidět. Výhledy se nemohli nabažit.

Sestup z hřebene zpět na parkoviště nebyl snadný, naopak byl těžký, přetěžký, neb hoši zvolili jinou trasu, než při výstupu nahoru. Byla to stará, málo používaná původní cesta, padající strmě širokým žlebem přímo do údolí, kde by srdce nezkušeného poutníka strachy zkamenělo, ale naši přátelé i tento závěrečný sestup zvládli s bravurou sobě a Himalu vlastní.

A to už je skoro konec, milí haranti. Vidíte, dobře to dopadlo, a vy už musíte do postelí, jinak ráno zase nevstanete. A kdo vás pak má tahat z postele!