Chlapský víkend na Broumovsku (8. - 10. 3.)

klíčová slova pro sestavení článku

ošlehán větry, Beroun, do Berouna, vlak jede tam a zase zpátky, strojvedoucí přebíhá, smrad, někdo potřeboval vyštětkovat, baterka v zadku, Rampušák, citace z rozcestníků: “cesta je v zimě neschůdná”, “sledujte bedlivě značení, hrozí pád ze skály”, vrcholy jsou pod námi, sluj Českých bratří, půjdeme až dohoří v krbu - to poleno bude hořet 6-8 hodin, kanapíčko po obídku by nebylo?, co dal můžeme nabídnout? stejně je zákaz vycházení...., raněnej sokol ...medvěd ..a mohyla smrti, to by byla bojovka pro Elišku, kam jedete, panstvo? do Český Skalice, kdy tam budeme?.. hmm, tak to si vystupte v Meziměstí a zitra rano vam to odtamtud jede..., kudy jit ted? zavolejte Janíkovi, on je vedoucí zájezdu.., na konci budou všichni povinně čůrat vestoje, třetí druh piva jsem nesehnala, přece jen těm chlapům něco závidím, gulášek je jelení, parohy moje, u zeleného párku

text

Na začátku bylo slovo. V mém případě jich bylo hned několik. Klíčových. To ale předbíhám. Na úplném začátku totiž byla hospoda a v ní pivo. Vím, je to tristní. Zase to samé. Jako kdyby se jinde nic nezačalo. Třeba ale fakt ne. Osobně si myslím, že i ten vousatý děda, co se nám tam nahoře posmívá, vymyslel svět v hospodě. Seděl sám, koukal do půllitru a dumal. Ani nevěděl nad čím. Najednou se mu rozsvítilo, praštil sklenicí do stolu a zvolal: “Budiž světlo!” A bylo to, začátek sedmidenní dřiny, vlastně šestidenní, a na zbytek věků volno. Nám to ale s vtipem sobě vlastním naordinoval poněkud jinak. Pět dnů dřiny, dva dny volna. A tak stále dokola. Alespoň v současné době.

Jednou, už ani nevím kdy nebo přesně kde, ale nejspíš to bylo U Klokočníka, tam se rodily tou dobou největší myšlenky, jsme klábosili u piva. Bambus, Rusák, Zdenda, Pytlouš a já. A možná ještě někdo. Bylo to před deseti lety. V zimě. Hospoda byla zahulená a pivo vynikající. Debatovali jsme nad tím, že v zimě nikam nejezdíme. A že je to škoda. A že by se dalo někam jet. A spát venku. Pod širákem. Nebo v záhrabu. Není podstatné, kdo tu myšlenku vyslovil prví. Důležité je, že padla na úrodnou půdu. Tak vznikl Chlapák.

Ano, Chlapák. Zimní víkendová akce. Periodicky se opakující. Vždy koncem února nebo začátkem března. Památné výpady do zasněžených hor, hlubokých lesů a venkovských hospod, z nichž si většinou účastníci radši nic nepamatují.

Nadešel čas letošního výpadu. Vše bylo naplánováno. Důkladně, jako vždy. Na poslední chvíli, jako vždy. Místo i čas srazu, trasa pochodu, dohodnuto, připraveno. Jenže jsem lehnul. Angína, antibiotika. Víkend nikoli v drsných podmínkách, ale v peřinách. A snad za trest se mi dostalo cti, abych přesto o posledním proběhlém Chlapákovi napsal povídání.

A tak na počátku bylo slovo. Vlastně několik slov. Možná i několik vět. Prostě slovo dalo slovo a vznikla dohoda. O mně beze mne. Určitě se dohodli u piva, v hospodě. Dostal jsem několik rozmazaných fotek, popis prošlé trasy a klíčová slova. To prý stačí, abych napsal povídání. V duchu je všechny vidím, jak se smějí za břicha se popadajíc. Předsedu s Předsedovou, Pytloušem, Pinďulákem a Robátkem. Ano, taková byla letos sestava. Drsné muže nahrazují drsné ženy. Drsní mužové leží místo ve žďáráku ve sněhu pod hvězdnatou mrazivou oblohou pod peřinou v posteli v moirových ponožkách maximálně u otevřeného okna. Nebo s vyhřezlou plotýnkou rekonstruují byt. Ach...

Vidím to v barvách. Vestibul hlavního nádraží. Pátek. Půl osmé večer. Z chlapáků nikde nikdo. Do srazu zbývá čtvrt hodiny. Pak všichni přichází. Hlavním nádražím nese se dusot pěti párů pohorek. Na ramenou těžké batohy. Oblečeni jsou v moiru, craft, softshell, windstopper a další funkční materiály světových i domácích značek. Podají si ruce. Pohledy a úsměvy dávají si najevo, jak se těší. Zároveň rty mají pevně sevřeny. Ve tvářích je i stopa napětí. Chlapák je drsná akce. Nejen pro ženy.

“Takže Beroun? Jedeme do Berouna?”, prohlásí jeden. “Co bychom dělali v Berouně?”, opáčí druhý. “Dali bychom si Berounského medvěda.” “Pchá! Na toho si zajeď na kole s dětmi. Teď jedeme na Broumovského Opata. Takže pětkrát do České Metuje přes Hradec Králové, paní. Jo, skupinovou slevu berem. Ne, zpáteční nechceme. Nevíme, kolik nás přežije. Cha chá.”

A už jedou. Kupíčkem se nese pravidelné tudum tudum, smích, nevázaný rozhovor a vůně právě rozlitého plecháče. Hned za Prahou odchází jedna z žen na toaletu. Vrací se poněkud rozstřesena. “Přece jen těm chlapům něco závidím. Nesednout na keramiku a zároveň udržet směr čůrku je v těchhle podmínkách nadlidský úkol.” “No, udržet směr čůrku z výšky taky není nic jednoduchého. Dej si pivo.” “Nechci, mám čaj. Máte to prostě snazší. Stojíte a když se netrefíte, je to maximálně na podlaze. My, když se vlak rozkolíbá jak loďka v bouři, si naděláme do kalhot a bot.” “Omyl, když my se netrefíme, nemusí to být jenom na podlaze. Navrhuji závazek. Na konci akce budou všichni povinně čůrat ve stoje!” “To je slovo do pranice, Předsedo! A všichni v řadě najednou, aby...” “Dobrý den, kontrola jízdenek.”, utnul slibně se rozvíjející rozhovor štíplístek.

V Hradci přestoupí na klasický starý motorák. “To už nemám pivo?”, optá se chlapák své squaw potom, co vysypal celý obsah batohu na podlahu. “Jenom dvě piva? Na celou cestu jeden Kozel a jeden Staráč?” “Třetí druh piva jsem nesehnala. A ty jsi chtěl různý druhy. Dej si čaj.” “Nechej čaj čajem a vem si ode mne, alespoň to nebudu muset tahat.”, zachrání rodinnou situaci jiný. “Na, dejte si trochu Rampušáka. Namíchal jsem něco málo, aby bylo co vařit do termosky.”, nabízí jiný tmavou tekutinu ve dvoulitrové lahvi. A nálada je hned veselejší.

Přichází štíplístek. “Kam jedete, panstvo?” “Do Český Skalice. Kdy tam budeme?” “Hmmm..., vystupte si v Meziměstí a zítra ráno Vám to odtamtud jede...” “Počkejte, zítra ráno. To je nějaká blbost, ne?” “Prosím tě, co to pleteš. Jedeme do České Metuje.” “Tak to je jiná.”, řekne štíplístek. “To příští stanici vystupujete.”

Česká Metuje. Vyskakují z vlaku, nahazují batohy na záda a mizí ve tmě. Za svitu čelovek procházejí v mlze pod Ostaší až ke sluji Českých bratří. Slyšet je jen funění, křoupání sněhu pod těžkou obuví. Možná sem tam houkne sova, štěkne srnec. Jinak nic. Všichni se těší do spacáku. Po roce konečně spaní v zimě pod širákem. Konečně.

Je ráno. Viditelnost nic moc. Ale i tak vidí, že si ustlali kousek od propasti. Spaní na skalách s sebou nese i určitá rizika. Ne nadarmo Klub českých turistů na rozcestnících varuje: “Sledujte bedlivě značení! Hrozí pád ze skály!” Jenže ve tmě, v mlze, to se značení sleduje blbě. Natož bedlivě. To člověk přehlédne i celý rozcestník. I s varováním, že: “Cesta je v zimě neschůdná!”

Prostě, Chlapák není pro slabé nátury. Chlapák je pro dobrodruhy, kteří si chtějí sami ujasnit, je-li cesta schůdná či nikoli. A je-li neschůdná, o to líp. Větší výzva. Zejména, vede-li tam, kde hrozí pád ze skály. Nejlepší cestou jest ta, jež je neschůdná a neznačená a hrozí při ní pád ze skály, pád laviny nebo alespoň pád do mdlob či na dno. Toť životní krédo správného chlapáka, který ošlehán větry lehce rozkročen stojí pevně na vrcholu hory a hledí dolů do propasti.

“Dá si někdo k snídani Rampušáka?”, zeptá se jeden při pohledu do propasti. Díky oparu mlhy nevidí na dno. Je trochu zklamán. Rád by viděl tu hloubku pod sebou v celé kráse. “Ještě mi trochu zbylo”, prohlásí a zamává skoro plnou dvoulitrovkou. “Myslím si, že sluj Českých bratří bude asi někde níž, než tady. Ostatní vrcholy jsou pod námi.” Jelikož nikdo nereaguje, otočí se a jde balit. Trvá mu to přes hodinu. Nechápe, jak to, že co včera z batohu vybalil, nemůže tam nyní nacpat. Ať balí jak balí, vždycky mu venku zůstane dvoulitrovka, která se do batohu již nevleze. Nakonec jí pověsí z venku na popruh. Alespoň se vychladí. Bude pitelnější.

Vyrážejí do skalního bludiště pod Ostaší. Cestou míjejí sluj Českých bratří. Je v ní, jak to říct slušně, prostě si někdo ulevil. “Někdo potřeboval vyštětkovat...”, okomentuje to jeden. Zapomenou bedlivě sledovat značku a zabloudí. “Kudy jít teď? Mám dojem, že tady jsme už dneska byli.” “Šel bych vlevo.” “Šla bych vpravo.” “Odpočinul bych si.” “Hele, bludnej kořen.” “Mám hlad.” “Nedáte si někdo Rampušáka?” “Já bych si teda dal, když už stojíme.” Popijí, spočinou, pofotí, zakousnou tyčinku. “Tak kudy?” “Já vůbec nevím. Mám dojem, že vlevo i vpravo už jsme šli a vždycky jsme se vrátili sem.” “Zavolejte Janíkovi, on je vedoucí zájezdu.” “To určitě, aby se nám vysmíval. Jdeme rovně.”, pronese jeden a zmizí v ojíněné houštině.

“Hele, co je to za smrad? Teda Pytlouši, měl bys chodit na konci. Tomuhle čerstvej horskej vzduch neříkám!” “Nedáš si Rampušáka?” “Nedám. To je hroznej puch.” “Hele, prase!” “No dovol...” “Ale né, támhle je prase. U toho baráku. V ohrádce. Asi je ochočený.” “Konečně jídlo!” “Nechcete si dát pro změnu někdy něco bezmasého?” “Předsedo, mlč! Za mnou. Jsme u chaty Hvězda. Dáme si gáblík a k tomu konečně Broumovského Opata.”

“Hezký dobrý den a pěkně Vás vítám!”, pronese srdečně hostinský. “Dobrý den, pět piv a jídelní lístek.” “Já si pivo nedám, dám si čaj.” “Koukejte na tu výzdobu. Nepojedem sem na Velikonoce? Raněnej sokol, medvěd, mohyla smrti, to by byla bojovka pro Elišku! Ty jo, pěkný parohy. To by mne zajímalo, čí jsou. Jakej je ten gulášek, pane vrchní?” “Gulášek je jelení, parohy jsou moje.”, s úsměvem odvětí hostinský. “Tak pětkrát!” “Já si guláš nedám. Máte něco bezmasého?”

Dál si to všichni umíme představit. Nacpali se, klábosili a vyhřívali se u krbu. Někdo popíjel pivo, někdo víno, někdo čaj. A možná i usrkávali Rampušáka.

“Co dál můžeme nabídnout? Právě vyhlásili zákaz vycházení. Nějakou dobu si tu pobudete. Ale nebojte se, jídla i pití máme velké zásoby. A kdyby bylo nejhůř, venku máme hlídací prase.”, zažertuje hostinský. “Kanapíčko po obídku by nebylo?” “Ale jistě, v každém pokoji je jedno. Stačí se přesunout do horního patra.” “Na kanapíčko zapomeň. Ještě pět piv, pane hostinský. Je opravdu vynikající.” “Já si pivo nedám, dám si čaj.”

O nějaký ten čas a pár čajů později. “Kdy už půjdeme?” “Neslyšeli jste hostinského? Je zákaz vycházení!” “Ha ha ha, tak kdy už půjdeme?” “Půjdeme, až dohoří v krbu.” “To poleno bude hořet šest až osm hodin, mládeži. Můžeme ještě něco nabídnout?” “Tak to si dáme ještě pět piv.” “Já pivo nechci, chci čaj.”

Nakonec se přeci jen zvednou a vyrazí dál. Překonávají ledem pokryté schody, prolézají úzkými průlezy, kde se zasekávají batohy. Je stále špatná viditelnost a začíná sněžit. Někdo má promoklé pohorky. Projdou Broumovskými stěnami až k Machovskému kříži, kde se uloží v altánu na noc.

Ráno si uvaří čaj nebo horkého Rampušáka a jdou do Police nad Metují na vlak. Chtěli by se zastavit někde na polívku. Jenže nikde žádná hospoda. Jen zavřený stánek U zeleného párku. Vzpomínají na včerejší sezení u krbu a vlídného hostinského.

Přicházejí na nádraží. Jsou šťastni, že to mají za sebou. Zároveň je jim líto, že už je putování konec. Ve stanici stojí vlak. Popoběhnou. “Kam jede ten vlak?”, zafuní průvodčímu do tváře. Průvodčí se tváří, jak kdyby měl baterku v zadku. “Vlak jede tam a zase zpátky. Otázkou je, odkud kam potřebujete jet vy.” “My potřebujeme tam.” “Tak to si nastupte.” “Hele, strojvedoucí je ale připraven vyrazit na druhou stranu.” Strojvedoucí otevře dveře a přeběhne na opačný konec vozu. “Pojďte se mnou dovnitř, prodám vám jízdenky.” Strojvedoucí přeběhne zase zpět. “Nevím, nevím, jestli chci s tímhle maníkem někam jet. Evidentně se nemůže rozhodnout, kterým směrem se pustí.” Strojvedoucí přebíhá... “Tak lístky mám. Dáme si Rampušáka?” Strojvedoucí přebíhá... “Jo, já si dám. Dík.” Strojvedoucí přebíhá... “Já si nedám, když vidím strojvedoucího, mám dojem, že mám dost.”

Do vlaku radši nenastoupí. Čekají na jiný. Slunce zapadá za prázdnou pet lahev od Rampušáka. Přijíždí vlak. Nikdo nikam nepřebíhá. Nastupují. Vlak vyrazí jejich směrem. Všichni si oddychnou. Někteří usínají.

Je neděle, podvečer na hlavním nádraží. Naše pětice se loučí. Podají si ruce, ženám polibek na tvář. Tak zase za rok. Ahoj.

Škoda jen, drahý čtenáři, že nám oběma zůstane skutečný průběh Chlapáku v Broumovských stěnách utajen. Kéž by se některý z chlapáků pochlapil nebo poženštil a napsal pár vět...

---------------------

Já, jeden z chlapů, který se zúčastnil, musím uznat, že to takhle klidně mohlo být, kdo ví. Pokud chce znát někdo detaily musí ze zúčastnit, jsou věci nepochopitelné, neuvěřitelné a nezveřejnitelné. Janík s námi byl aspoň v duchu, jen Rampušáka byl litr.