Po stopách Jizerské třicítky (16. 3.)

Je sobota ráno a já se Zdendou vyrážíme přes Dolní Počernice, kde nakládáme již uklizené Zdendovy běžky, do Jizerských hor. Čeká nás druhý ročník našeho soukromého závodu, který jsme loni nazvali Jizerská třicítka a který, jak doufáme, se časem stane tradičním podnikem série zimních pohárů v běžeckém lyžování.

Stejně jako loni stojíme na startu u kapličky v Hraběticích jen my dva. To je svým způsobem zklamání i úspěch. Zklamání z toho, že nás mohlo být letos přece jenom trochu víc, koneckonců se jedná o zavedený podnik se skvělou reputací a organizací, úspěchem může být skutečnost, že nás klidně mohlo být i méně. Oproti loňskému ročníku se nám daří pořizovat z průběhu závodu i nějakou fotodokumentaci, kterou si můžete níže pod odkazem prohlédnout.

Ihned po startu se Zdenda ujímá jako zkušenější závodník vedení. Sjíždíme po natáté silnici k přehradě Josefův Důl, přejíždíme po hrázi na druhou stranu a zdoláváme stoupání na Kristiánov. Zde také poprvé vidíme známou tvář, kterou pak potkáváme po celou trasu závodu. Stoupání pokračuje bez výraznějších změn až na Knajpu, kde se těšíme na lahvové občerstvení, ale hrozen ostatních lidí a obrovská fronta nás od tohoto záměru odrazují. Místo toho si s radostí dáváme radši kolečko kolem Jizery (1122 m). Při druhém průjezdu kolem bufetu na Knajpě je situace stále stejná, proto v podstatě bez zastávky pokračujeme přes Tetřeví boudy a Ptačí kupy na Hřebínek. Těšíme se na zelnou polívku, ale ouha, i zde je plno až přelidněno. Místo kilometrů navíc se tentokrát rozhodujeme pro pomeranč a kousek čokolády. Z Hřebínku vede trasa na Novou Louku, kde už ani nezastavujeme a zapojujeme se do plynulého proudu dalších běžkařů mířících k rozcestí U Buku. Zde pokračujeme rovně na Královku, a tudíž i opouštíme plynulý proud. Ostrým stoupáním k rozhledně zdoláváme poslední výškové metry naší trasy. Závěr závodu je již pozvolný sjezd po loukách od Královky zpět do Hrabětic. Zde Zdenda získává větší náskok kvůli pořizované fotodokumentaci, který ale vzápětí ztrácí odbočkou do lesních partií. Chvíli jsem konsternován, že jsem zůstal v závodě sám, ale nakonec se Zdenda zase objevuje a pomyslnou cílovou pásku protrháváme společně sjezdem po dětské sjezdovce na Severáku. Konečně je také možnost se občerstvit jídlem a pitím, paradoxně na běžkařském závodě ve sjezdařském bufetu.

A shrnutí na závěr? Letošní závod měřil 36 km, tedy více než ten loňský, na druhou stranu bylo mnohem lepší počasí, při kterém jsme se mohli ukájet. Výhledy samozřejmě. Ukojit jsme mohli i hlad a žízeň, bohužel až v cíli závodu. V cíli také letos nečekal slovutný investigativní novinář Karel Ptáček, proto jsme naházeli lyže do auta a vydali se obratem na cestu k domovu.