Podzimní výprava na nejvyšší horu Totes  Gebirge (23. - 25. 11.)

„Tak hoši, dáme si to pětkrát tam a zase zpátky!“ zvolal Johnny, náš trenér. On je takovej drilovač. Driluje nás neustále. Někomu se to nemusí líbit, ale výsledky, to on má. Mně se to třeba nelíbí, dril není můj styl, ale výsledky, to on má. Ale ne u mě.

„A za měsíc je soustředění v Toteskách, tak se na to psychicky připravte. Tam si dáme pěkně do těla.“ doplnil potutelně.

Měsíc uplynul jako voda. Dva dny před odjezdem napsal trenér, že s námi na to soustředění, kde nám dá pěkně do těla, nemůže jet, protože má holky v nemocnici. Ať prej si dáme do těla sami. „Hoši, vy na to máte. Je to sice rychlovka, víkendovka, ale dá se to. Ráno z parkoviště, moc se nezastavovat, nechlastat na chatě a vrchol je váš.“ povídal. „Kdo to nedá, je u mě bačkora!“

V pátek podvečer jsme se slezli u Pytloušů (a není to hospoda), naskákali do auta a odjeli směr Rakousko. Čekalo nás příjemných 5 hodin jízdy, v pěti lidech ve staré oktávce.

Kolem půlnoci jsme dojeli na parkoviště v Hinterstoderu. V hlavě jako bych slyšel trenérův hlas: „Penzion nebude, nejste vomáčky. Zalehnout na zem a spát!“, když jsem se soukal do spacáku a žďáráku. Teplota ráno byla kolem nuly.

Dnes mi přijde, jako bych povzbuzování trenéra slyšel ve své hlavě celou sobotu. „Dělejte, balíme a odcházíme. Makej, makej! Dejchej! Drž tempo! Kdo nebude v limitu na chatě, nebude mít večer pivo! A dá si padesát na padesát! To je padesát dřepů a padesát sklapovaček! Tady je chata, krátkej restík, ale opravdu jenom krátkej, ať mi nevystydnete. Hop, jedeme, jedeme, pokračujeme dál. Tam, jak je ten červenej kříž. To pro vás musí bejt brnkačka! Tady bacha, ať nesjedete po sněhu dolu. No, makám, do toho sedýlka, co je tamhle nahoře! Nekoukám na kozy, koukám makat! Už jen hřebínek a máte to, chlapáci! Bacha, můžou tam bejt vlci!“

Vrcholu, 2515 m vysokého, ozdobeného osmimetrovým křížem, jsme dosáhli se smrákáním. 1900 výškových metrů za 6,5 hodiny. A vlci tam byli.

Zpátky na chatu jsme šli z půlky potmě. Naštěstí tu schůdnější půlku cesty. Koncem listopadu je znát, že dny jsou krátké.

„Hoši, vstáváme! Dneska si dáme trochu na výdrž a trochu na hmotu! Jedu, jedu, ať to lítá!“ Probudil jsem se s hroznou představou, že trenér je tu. Naštěstí to byl jen sen. Stejně nám to nedá, a na dopoledne vyrážíme po magistrále směrem na Temlberg a Spitzmauer. Ať můžeme doma trenérovi říct, že jsme nahonili nějaký ty metry.