Podzimní výprava
na nejvyšší horu Totes Gebirge
(23. - 25. 11.) „Tak
hoši, dáme si to pětkrát tam a zase zpátky!“ zvolal Johnny, náš
trenér. On je takovej drilovač. Driluje nás neustále. Někomu se to
nemusí líbit, ale výsledky, to on má. Mně se to třeba nelíbí,
dril není můj styl, ale výsledky, to on má. Ale ne u mě. „A
za měsíc je soustředění v Toteskách, tak se na to psychicky připravte.
Tam si dáme pěkně do těla.“ doplnil potutelně. Měsíc
uplynul jako voda. Dva dny před odjezdem napsal trenér, že s námi
na to soustředění, kde nám dá pěkně do těla, nemůže jet, protože
má holky v nemocnici. Ať prej si dáme do těla sami. „Hoši,
vy na to máte. Je to sice rychlovka, víkendovka, ale dá se to. Ráno
z parkoviště, moc se nezastavovat, nechlastat na chatě a vrchol
je váš.“ povídal. „Kdo to nedá, je u mě bačkora!“ V pátek
podvečer jsme se slezli u Pytloušů (a není to hospoda), naskákali
do auta a odjeli směr Rakousko. Čekalo nás příjemných 5 hodin jízdy,
v pěti lidech ve staré oktávce. Kolem
půlnoci jsme dojeli na parkoviště v Hinterstoderu. V hlavě
jako bych slyšel trenérův hlas: „Penzion nebude, nejste vomáčky.
Zalehnout na zem a spát!“, když jsem se soukal do spacáku a žďáráku.
Teplota ráno byla kolem nuly. Dnes
mi přijde, jako bych povzbuzování trenéra slyšel ve své hlavě
celou sobotu. „Dělejte, balíme a odcházíme. Makej, makej! Dejchej!
Drž tempo! Kdo nebude v limitu na chatě, nebude mít večer pivo!
A dá si padesát na padesát! To je padesát dřepů a padesát
sklapovaček! Tady je chata, krátkej restík, ale opravdu jenom krátkej,
ať mi nevystydnete. Hop, jedeme, jedeme, pokračujeme dál. Tam, jak je
ten červenej kříž. To pro vás musí bejt brnkačka! Tady bacha, ať
nesjedete po sněhu dolu. No, makám, do toho sedýlka, co je tamhle
nahoře! Nekoukám na kozy, koukám makat! Už jen hřebínek a máte
to, chlapáci! Bacha, můžou tam bejt vlci!“ Vrcholu,
2515 m vysokého, ozdobeného osmimetrovým křížem, jsme dosáhli se
smrákáním. 1900 výškových metrů za 6,5 hodiny. A vlci tam byli. Zpátky
na chatu jsme šli z půlky potmě. Naštěstí tu schůdnější půlku
cesty. Koncem listopadu je znát, že dny jsou krátké. „Hoši, vstáváme! Dneska si dáme trochu na výdrž a trochu na hmotu! Jedu, jedu, ať to lítá!“ Probudil jsem se s hroznou představou, že trenér je tu. Naštěstí to byl jen sen. Stejně nám to nedá, a na dopoledne vyrážíme po magistrále směrem na Temlberg a Spitzmauer. Ať můžeme doma trenérovi říct, že jsme nahonili nějaký ty metry. |