Pověst o tom jak lezecký matroš vzniknul, a jak se Toník horolezeckým průvodcem stal (15. - 16. 9.)

Část první - Kácov

Žil kdysi za oněch časů, kdy poctivé řemeslo poctivé bylo a kdy pohádky vznikaly, na břehu řeky mládenec Toník. Učil se od svého taťky pivo vyrábět a věru to bylo dobré pivo, když i samotný Předseda si ho ke svátečnímu stolu dával.

Jednoho večera se toulal kolem řeky, až došel k nedalekým skalám. Na vršku uviděl sedět překrásnou dívku, i zvolal, jakže se tam nahoru dostala? Skála byla hladká, nejlehčím koutem za 5 UIAA, a ať se snažil sebevíc, nemohl se za dívkou vyškrábat. Dívka jen seděla a tiše se na něj usmívala a s vycházejivším měsícem se ztrácela, až zcela zmizela. Toník volal, hledal, ale po dívce se slehla zem.

Toník nemohl spát, neustále o svém zážitku přemýšlel, tatínka s maminkou se ráno vyptával, kdo je ta dívka, nikdo mu však nebyl schopen dát uspokojivou odpověď. Hned navečer se opět vypravil ke skále, a zase tam seděla, mlčela a tiše se usmívala. Toník si zoufalstvím rozdrásal prsty na rukou, jak se snažil k dívce dostat, ale marně. Tak chodil ke skále večer co večer a stále se opakoval stejný výjev.

Nakonec Toník nelenil a vymyslel plán. Rozhodl se, že skálu zdolá stůj co stůj. Začal posilovat, aby zesílil, sudy s pivem na třech, dvou i jednom prstu na vůz nakládal, nohama vědra s vodou do varny naléval, zkrátka spoustu roztodivných pivovarských cviků vymyslel, jen aby z něj silný a mrštný chlapák byl a aby za dívkou vyšplhat mohl.

V pivovarském sklepení dostatek koudele nalezl, z něj si lano vyrobil, za kovářem zašel, aby mu kladivo půjčil a speciální oka s nožičkou ukoval, a takto vyzbrojen se jednoho večera ke skále vypravil. Dívka opět nahoře seděla a tiše se usmívala. Možná, že se usmívala více než jindy, protože tušila, že bude konec jejímu trápení. Byla totiž stižena ošklivou kletbou místní čarodějnice, která ji chtěla pro svého zlobivého syna, ale dívka odmítla. Proto ji čarodějnice zaklela tak, že musí každou noc, od měsíce zrodu do měsíce skonu na skále sedět a tiše se usmívat.

Toník pod skálou na sebe oka s nožičkou ověsil, kladivo za pásek zastrčil, lanem se ovázal a svého mladšího bratra do jištění zasvětil. Hladce se prosmýkl koutem až k převisu, kde skobu (tak těm očkům začal říkat) zatloukl, leč lano provléci nemohl. Celý zoufalý za jednu ruku visel, když tu pružné jeho tělo se mocnou silou vzepjalo a dvěma kroky převis překonalo. Za chvíli byl u dívky, ruce vytahaný, ale stihnul ji políbit právě včas, než se západem měsíce úplně se rozplynula.

Zpoza lesa, kde čarodějnice sídlila, mocný kouř se vyvalil a víckrát ji v kraji ani s jejím synáčkem nikdo nespatřil. Toník s dívkou ze skály slanil (později na Dülfera se tomu začalo říkat) a domů si ji odvedl. Za měsíc na to svatba byla a celá ves se veselila.

Část druhá – Dehetnická skála

Toníkovi nedalo, a přemýšlel, jak lano do své skoby zacvaknout, aby se nemusel z lana odvazovat a přesto aby nespadl dolu. Dlouhou práci mu to dalo, ale nakonec vymyslel polozavírací očko, které nazval karabina. Takto vyzbrojen svým matrošem obcházel okolní vesničky a kde kdo potřeboval, výškovými pracemi si přivydělával.

Jednou k němu přišel mládenec, že prý viděl kdesi u Zbirohu, kde bydlí, na skále zvané Dehetnická dívku sedět a tiše se usmívat. I vypravili se tam, Toník skálu bez problémů zdolal a mládence odjistil. Nahoře mládenec dívku políbil a odčaroval. Zjistili, že sem přesídlila zlá čarodějnice, která nikde svého syna udat nemohla a všechny dívky v okolí stejným kouzlem zaklela.

Z Toníka se nakonec stal průvodce, co zamilované mládence na skály doprovázel a pomáhal jim zachraňovat dívky, co se tiše usmívají.