Schrankogel (30. 9. - 2. 10.)

Když se na to dívám zpětně, říkám si, že Schrankogel (3496 m), to je jen taková hromada kamení. I vrcholový hřebínek musí držet pohromadě jen silou vůle a přijde chvíle, kdy se ty obrovské tunové bloky, balancující na hraně, zřítí do údolí. Přesto když je člověk nahoře, uchvátí ho expozice, výhled i dosažená nadmořská výška.

Odjezd proběhl překvapivě dle časového harmonogramu. Zdenda v Praze ve čtvrtek večer (to uvádím, abychom se mohli chytnout nějakého časového údaje) posbírá Johnnyho a Peťana, a mě s tajemným Edem přihodí na chalupě, kde my zatím předáme děti do úschovy babičce. Ed tajemně vykládá, že se bojí, že ostatním nebude stačit a sleduje tajemnou mlhu, valící se přes hřebeny Šumavy.

Cílem jízdy je Gries, kam se Slávek vydrápe něco málo před svítáním. Přestože máme spacáky i pytle, abychom si lehli na parkovišti a dospali probdělou noc, nikomu se ven z auta nechce. Asi kvůli kose, co je venku. A to nejsou žně. Už je totiž po žních. Proto asi ty kosy zůstaly venku. Kdyby byly venku kozy, neváhali bychom. Tak radši dospáváme namačkaní v pěti uvnitř Slávka.

Borci dávají Schrankogel z parkoviště, my ale nejsme borci, my jsme z Himalu. První a zároveň jedinou základnu budujeme na chatě Amberger Hütte a podnikáme průzkum směrem na ledovec, abychom obhlédli možnosti výstupu na samotný Schrankogel. Tajemný Ed se nebojí, že nebude ostatním stačit, ale naopak, jestli budou ostatní stačit jemu. Z průzkumu naší hory je patrné, že vrcholový hřeben je beze sněhu a že není třeba ledovcového vybavení, jako jsou mačky, cepín, lano, sedák, helma a jiný matroš. Ledovcové vybavení s sebou neseme i na průzkum ledovce. Jenže na ledovec jsme nedošli.

Večer do sebe házíme večeři (je mimo jiné společný „salat table“) a taky házíme řeč s chatárkou. Plánujeme Schrankogel přejít z jedné strany na druhou, původně po normální výstupové trase JZ hřebenem nahoru a JV dolu. Leč chatárka celkem rozumně namítá, že je lepší jít obráceně, normálkou sestoupit. Ale že prej je nutný vzít si rampóny, že jinak to tam bude klouzat. No tak do batohů hážeme ten matroš, co jsme vůbec nechtěli táhnout.

Co z toho plyne? NEVĚŘTE CHATÁRCE ÚPLNĚ VŠECHNO! Ani na JV hřebenu nebyl v podstatě sníh a celý se dal přejít „suchou nohou“, aniž bychom museli použít nějaké lezecké vybavení. Přesto je hřebínek exponovaný a slabším náturám může způsobit mrazení v podbřišku. Spodní partie, než se dostaneme k nástupu na hřeben, vedou po ledovcové moréně a podchází se tak celá jižní stěna Schrankogelu.

Na vrcholu jsme přesně v poledne, držíme už se Zdendou tradici od Glockneru. Takže vlastně teprve podruhé. No to je jedno, i tak už je z toho tradice. Ed nám to všem nandal a byl z nás na vrcholu první. Celou dobu měl na rtech tajemný úsměv. Normálkou vystoupilo celkem dost lidí, u kříže je mačkanice. Německy hovořící lidé tam popíjejí lahváče. A my táhneme matroš. Odpočíváme, fotíme se, svačíme. A tváříme se drsně, že jsme to dali alespoň od JV, když už s matrošem. Výrazy neměníme ani ve chvíli, kdy naší výstupovkou počíná scházet sedmdesátiletý Rakušan jen s hůlkami. Když míjel naší bagáž se vším tím matrošem, jen se potutelně usmíval.

Výhled z vrcholu je fantastický. Jako na dlani jsou vidět Otztálské Alpy, Wildspitze, Similaun, Kreutz Spitze. Weiskugel vidět není, ten je schovaný právě za Wildspitze. V dálce na jihozápadě vykukuje Mont Blanc, na druhé straně Grossglockner a Venediger a na severu pak nejvyšší německá hora Zugspitze. Východním směrem je možné rozeznat masivy Totesgebirge, Dachsteingruppe, Tennengebirge a další.

Sestup je taky exponovaný, nezdá se to. Amberger Hütte je vidět skoro kolmo pod námi o 1300 m níž. Po celou cestu dolů potkáváme lidi, co jdou nahoru. Někteří jsou ti borci, co jdou z parkoviště. Sestupový hřeben po čase přechází v kamenné pole, kde se jde hodně blbě, jsme rádi, když to máme za sebou. Každý si jde svým tempem, jsme docela roztažení. Scházíme se u velkého mužíka a dáváme pauzu. Hluboko pod námi pozorujeme sedmdesátiletého Rakušana s hůlkami, jak pádí na chatu. Dohadujeme se, jaký úsměv má asi na tváři. Ed tvrdí, že určitě tajemný. Zdenda toho využívá a mizí i s rolí. Role kálejícího horolezce to je. Hraje ji velice přesvědčivě.

Na chatě nás čeká opět bohatá večeře, ale mnohem plnější chata než předchozí noc. Na salat table je tak mnohem víc hlav, tudíž menší porce. Zdenda to těžce nese.

Další den už jen scházíme k autu a frčíme zpět do vlasti naší české. Musíme od babičky vyzvednout děti v rozumném čase. Jinak by se dalo vystoupit ještě na kopec přímo nad chatou, nějaký Sulzkogel (3016 m), příp. další vrcholy. O důvod víc, proč se do Stubaiských Alp vrátit. Tím prvním je příjemná chata, dobré jídlo a široké možností okolních túr na vrcholy kolem 3400 m, a to jak turistické nebo čistě lezecké.