Lechtalské Alpy a Wettersteingebirge (24. - 27. 6.)

první den (čtvrtek večer)

Milý deníčku. Dneska večer nás s Ondrou táta s mámou naložili do auta a že konečně pojedeme do těch Alp, co nám furt slibujou. Celej den jsme balili věci a nosili je do auta, až bylo úplně plný. Navíc to táta zase určitě v autě srovnal tak, aby věci, co jsou potřeba jako první, byly vždycky úplně dole, pod ostatníma věcma, co potřeba nejsou. Takhle to alespoň máma vždycky o tátovi říká. A vždycky, když takhle někam jedeme, tak to vypadá, že vyrazíme brzo, ale nakonec se to nějak zvrtne a stejně vyjedeme děsně pozdě. Táta už radši neříká nic.

No tak jsme takhle vyrazili i dneska večer do těch Alp. Táta povídal, že nejlíp bude kolem Zugspitze, že jinde prej bude děsně lejt. Tak jsme jeli tam. K jezeru Plansee. Měl by tam bejt nějakej kemp a že prej nás rodiče přesunou z auta do spacáků, až tam budeme. Chvíli jsem ještě koukala jak jedeme, ale pak jsem usnula a nic už mě neprobudilo. Teda kromě čůrání v Mnichově.

druhý den (pátek)

Vzbudila jsem se, až když mě naši tlačili do spacáku ve stanu. Pamatuju si, že v tu dobu docela pršelo a byla děsná tma. To se tátovi s mámou stan musel stavět děsně blbě. Pak jsem  zase usnula.

Ráno se našim nechtělo moc vstávat, tvrdili že celou noc řídili a že jsou unavený. Ale já jsem se na to bodla a chtěla jsem snídani a taky se jít podívat, kde to jsme. Okolo byly vidět vysoký hory, skály, a dole pod stanem bylo vidět to jezero, co nám naši slibovali. Bylo to moc pěkný. Tak jsem naše dokopala k tomu, že jsme se šli podívat k tomu jezeru, ale nejprve jsme museli jet do Reutte, že prej nemáme mapu s že bez tý táta nikam nejde. No tak jsme ji v tom Reutte koupili, a pak už jsme šli k jezeru a podle něj furt pryč až k takový úžlabině, která spojovala dvě jezera a kde jezdily parníky. Tam táta povídal, že podle mapy co koupil je to na tuty, že u tý úžlabiny bude hřišťátko, aby nás popohnal, ale stejně tam žádný nebylo, protože asi táta kecal. Nebo to v tý mapě bylo blbě.

Začalo zase krápat, tak jsme nasadili tzv. mety. To vezme táta Ondru na ramena a metelí s ním co nejrychlejc do cíle a máma mě furt popohání, ať přidám a necourám se. A stejně jsme v cíli byli brzo, protože parník jel až za půl hodiny, jenže na hřišti, co tam bylo (táta říkal že je i v mapě nakreslený) jsme si nemohli hrát, protože začalo pršet. Chvíli jsme pobíhali po břehu a chtěli jsme se někam schovat, až už to nebylo potřeba, protože přijel ten parník. Tím jsme se pak vrátili do kempu, protože táta prohlásil, že už Ondru na zádech netahá.

třetí den (sobota)

Dneska naši povídali, že vyrazíme na velkej kopec. Furt přemejšleli kterej to bude a nemohli se dohodnout. Že prej je to všude převýšení přes tisíc metrů a že to nedáme. Stejně nakonec vybrali Thaneller (2341 m), co to převýšení měl. A byl to jednoznačně nejvyšší kopec v okolí.

Autem jsme dojeli na parkoviště, co tam v zimě parkujou lyžaři, a hned jsme vyrazili po sjezdovce nahoru. Bylo to děsně do kopce, tak jsme s Ondrou začali hned stávkovat, že dál nejdeme, že máme hlad a žízeň a že už nás bolej nohy. To je taková hra, naši zase říkaj, že si dáme sváču až támhle u značky, nebo támhle na vyhlídce, támhle u toho kamene atd. Někdy zkoušej blafák zvanej „Kdo tam bude první“ a hecujou nás k tomu, abychom s Ondrou závodili. To se zas někdy chytnu, protože nechci, aby Ondra vyhrál. Taky táta přišel s nápadem, že tikťaky jsou uhlí pro mašinky (Ondra je furt mašinka Tomáš nebo Percy nebo Gordon) a chvílema nám je rozdával. Stejně nakonec musel táta vzít Ondru do nosítka a vyfuněl to s ním až úplně nahoru, protože Ondrejs už nechtěl vůbec jít a nakonec dokonce usnul. Já jsem to vyběhla docela v pohodě, máma šla se mnou a nahoře se mi líbilo, jak se skáče po kamenech, to já mám ráda, takový ty kozí stezky, a úplně nejlíp, když se u toho může bouldrovat a šplhat.

Nahoře na vrcholu byl kříž a zima a válela se tam mlha, ale trošku bylo vidět zase dolu, na naše jezero, na Reutte a na Zugspitze. Pak se vzbudil Ondra a byla mu děsná zima, i když měl zimní bundu, kalhoty a čepici, tak jsme se vyfotili a zase jsme šli dolu. Tátovi došly tikťaky, tak začal rozdávat bonbony a snažil se s náma povídat, abychom nemysleli na tu dlouhou cestu. To bylo docela dobrý. Mě už docela bolely nožky, ale nedala jsem to na sobě znát.

Večer bylo celkem jasný, že zítra musíme dát něco pohodovějšího, tak naši naplánovali, že pojedeme na Zugspitze, nejvyšší horu Německa. Prej tam dokonce někdo od nás lítal vrtulníkem.

čtvrtý den (neděle)

Dneska to bylo na pohodu, jak naši řekli, tak to udělali. Na Zugspitze jsme vyjeli lanovkou ze západní strany, z Obermoosu. Bylo pěkně, ale válely se mraky, takže do dálky moc vidět nebylo. Jenže táta chtěl vidět ty svoje alpský vrcholy, tak nám pořád ukazoval, že tamtím směrem, co jsou ty velký mraky by byl normálně vidět Grossglockner, támhle zase Hochalmspitze a Ankogel a tak furt dokola a byl mrzutej, že ty kopce vidět nejsou a že se nám s nima nemůže pochlubit.

Všude byla spousta lidí. Chtěla jsem jít na vrcholek, ke kříži, ale naši mi to nakonec nedovolili, že je tam moc ledu a sněhu a bez ferátovýho setu to nejde. Docela tam ostatní lidi měli problémy. Tak jsme se připletli alespoň k fotoautomatu.

Největší zážitek byla skoro samotná jízda lanovkou, pěkně to houpalo a propadalo se za sloupama, kterejch tam zase moc není, takže jízda byla pěkně vzdušná. Navíc cestou dolu jsme z ničeho nic zastavili u jednoho sloupu, to vám bylo vzrůšo, no a nakonec jsme zjistili, že na tom sloupu někdo byl a nastoupil k nám na střechu a svezl se dolu.

Do kempu jsme přijeli celkem brzo a stihli jsme tak ještě koupačku v jezeru. Bylo to pekelně studený, táta tam nakonec nevlezl, i když machroval s plavkama, máma taky ne, a my s Ondrou jsme tam vlezli jen na malinkou chvilku. Bylo to fakt studený.

pátý den (podělí)

Naši říkali, že dneska už musíme domů. Tak jsme zase sbalili stan, naložili auto a vyrazili jsme. Naši ještě vymysleli, že se stavíme na princeznovském zámku, Neuschwanstein se prej jmenuje. Ale aby to nebylo tak jednoduchý, tak jsme museli zase trochu šlapat. Vyjeli jsme lanovkou na Tegelberg a tam jsme nestačili koukat. Startovali tam paraglajdisti. To bylo něco! Vydrželi jsme se dívat pěkně dlouho. Pak jsme šli na vrcholek, co je poblíž (1879 m), odtamtud byl pěkně vidět i Thaneller a Zugspitze, pak zase zpátky k lanovce, a pak po hřebeni k zámku. Ondra se celou dobu nesl a já už jsem toho ke konci taky měla dost, protože to bylo děsně z kopce.

Dole se táta odpojil, protože musel pro auto, a my s mámou jsme se šli vykoupat do jezera, jenže Ondra chtěl najednou kadit, takže místo koupání jsme hledali místo pro bobek. Mezitím přijel táta, a tak se šel vykoupat s náma. Docela jsem koukala, jak si tam plave, zase to bylo děsně studený, já s Ondrou jsme tam moc nevydrželi, táta jo.

Naši pak říkali, že jsme tady u jezera měli bejt mnohem dříve, že domů dorazíme děsně pozdě, a stejně jsem v autě nespala a vydržela jsem se koukat celou cestu. A do školky jsme druhej den ráno vstali celkem bez problémů. Tak jsem se našich zeptala, kdy zase pojedeme do Alp!

Štěpánka