Grossglockner - 3798 m (1. - 4. 10.)

Původně plánovaný termín na výpravu do Alp jsme museli zrušit, protože předpověď na prodloužený víkend na svátek sv. Václava neslibovala dobré počasí, v severních a východních Čechách byly dokonce kvůli vydatným dešťům povodně. Šance na výpad se naskytla hned další víkend, kdy mělo být v Rakousku slušně a šance na vylezení nějakého kopce větší než malé.

Ve čtvrtek odpoledne se se Zdendou definitivně rozhodujeme že vyrazíme a stanovujeme cíl naší výpravy vpravdě vysoko – nejvyšší hora Rakouska, Grossglockner, 3798 metrů vysoká pyramida říznutá ze severu Palaviciniho kuloárem na Malý a Velký Glockner.

Konečný počet účastníků je tři. Já, Zdenda a Hurvínek. Svištíme v pátek navečer přes Rozvadov – Mnichov – Kitzbühel – Mittersill do městečka Kals-am Grossglockner a dále po vysokohorské silnici Kalser Glocknerstrasse až k horské chatě Lucknerhaus (1918 m). Tady je možné nechat auto na velkém parkovišti. Protože je brzo ráno, zalézáme na pár hodin do spacáků a snažíme se v Hurvínkovi poskládat tak, abychom usnuli. Daří se nám to jen stěží.

Výchozím bodem pro výstup na Grossglockner z jihu je chata Stüdlhütte (2801 m) nebo výše Erzherzog-Johann hütte (3454 m). Na Stüdlhütte stoupáme v čase udávaném směrovými cedulemi během dopoledne, Hurvínek zůstává na parkovišti. Dáváme si gulášovku a čaj a odpočíváme, protože se chystáme pokračovat přes ledovec Ködnitzkees na Johann hütte. Jenže na chatě se dozvídáme, že Johann už je zavřený a k dispozici je pouze kuchyňka jako provizorní winterraum. To nás trochu zaskočilo, ale co se dá dělat. Rozhodujeme se zůstat na Stüdlhütte a druhý den se pokusíme zdolat vrchol odtud. Do řeči se s námi dává Iva ze Slovenska, která nakonec odchází přespat na Johann hütte. Protože je brzy, jdeme na lehko alespoň omrknout další cestu přes ledovec. Je mlha a drobně sněží a shora se postupně vracejí ti, co byli na vrcholu dnes.

Po návratu na chatu jsou nám přiděleny postele v lageru, tak si jdeme přebalit batohy a připravit se na zítřejší výstup.

Kolem páté ráno se chata probouzí. Počasí vypadá parádně. Házíme do sebe nějakou snídani, na záda batoh, na batoh cepín a helmu a vyrážíme po včera již prozkoumané cestě. Na ledovci se začíná rozednívat, horní strmější partie už jdeme za světla. Závěrečný výšvih na Johann hütte vede po lehkém, mírně exponovaném hřebínku, který je skoro celý zajištěn ocelovým lanem. Přesto se zde jistíme odsedkou jenom my. Většina lidí, kteří jdou před námi, s námi a za námi se na ledovci nakrátko naváže na lano a bez jakéhokoliv postupového jištění pak stoupají i podél ocelového lana. Nevěřili jsme vlastním očím. Možná že jsou to mušketýři, jeden za všechny a všichni za jedním.

Na Erzherzog-Johann hütte dáváme pauzu na oddech a občerstvení. Sledujeme ostatní, jak stoupají po sněhovém poli Glocknerleitl a stoupáme za nimi. Cesta se strmě zvedá do sněhového žlabu až na hřeben a po něm se pokračuje na Malý Glockner. Lidí je tu sice dost, ale dá se jim vyhnout. Přesto nás ještě více než na hřebínku pod Johannem překvapuje, že jsou lidé navázáni na krátkém laně, i v pěti, ale vůbec se nejistí za dlouhé tyče k tomu určené. Přitom hřeben je exponovaný, zasněžený a navíc s velkým provozem horolezců v obou směrech.

Na Kleinglockneru (3783 m) nastává první kritické místo, kde čekáme u tyče, než se převalí lidé jdoucí z vrcholu. Po půlhodině se nám podaří sestoupit do Obere Glocknerscharte, což je o 17 metrů níže sedlo kde ústí Palaviciniho kuloár, zde se ale opět zasekáváme a čekáme u tyče určitě další půlhodinu. Zástup lidí sestupující z vrcholu je nekonečný, proto se nakonec rozhodujeme a jdeme proti nim, hlava nehlava. Přesně v poledne stojíme u kříže.

Jsme šťastní a spokojení, hlavně že jsme přežili ty lidi, co šli proti nám. A pak také z dosaženého vrcholu, to je jasné. S námi jsou na vrcholu dva Rakušáci a dva Poláci. Ze Stüdelgratu se blíží asi 6 horolezců. Dva lezli Palaviciniho. Nic proti davům, co už sestoupily nebo sestupují.

Fotíme sebe i okolní vrcholky a sbíráme síly na sestup. Vidět je Grossvenediger, Zugspitze, Hoher Dachstein, masiv Monte Rosy, Weiskugel a samozřejmě Ankogel a Hochalmsitze.

I když už nahoru nikdo nestoupá, je sestup náročnější než výstup, na druhou stranu nás nikdo nebrzdí. Sestupujeme s průběžným jištěním za tyče a brzy jsme zpět na Johann hütte. Dáváme další pauzu před sestupem po hřebínku na ledovec Glocknerleitl a na Stüdlhütte. Únava a vypětí ze soustředění je znát. A taky nadmořská výška.

Bohatou večeří a pivem zakončujeme úspěšný výstup. Na druhý den klesáme k Hurvínkovi a svištíme stejnou cestou domů. Svištíme tak rychle, že se nám daří najet v Rakousku na dálnici, ač nemáme dálniční známku. Naštěstí je to jen 5 kilometrů na hranice s Německem, kde už se neplatí a policejní kontrola nás nechytla.

Převýšení: Lucknerhaus – Stüdlhütte 883 m, Stüdlhütte – Johann hütte 653 m, Stüdlhütte – Grossglockner 997 m, Lucknerhaus – vrchol 1880 m.

Obtížnost: náročný vysokohorský výstup klasifikace PD/II. UIAA