Hochalmspitze (25. - 28. 9.)

Mlžné opary se převalují přes ostré hřebeny. Ranní chlad nedovolí odvážným horolezcům dlouho odpočívat po úmorné cestě hlubokými stržemi a syrovými tunely maltatalského údolí. Je čas vyrazit. Pětice neohrožených mužů ještě přerovnává vybavení, které bude potřebovat, ale myšlenkami už jsou všichni tam…nahoře…ve stěně. Ještě není vidět, ale bude. Jistě bude. Možná až budou stát přímo pod ní, ale nakonec se jim ukáže. Jižní stěna Hochalmspitze. Vědí že to bude náročné, ale nebojí se toho. Proto tu jsou, aby ji zdolali. Aby ji přešli z jedné strany na druhou.

Pošmourné mraky je vyprovázejí. Poslední ohlédnutí za dodávkou, poslední ohlédnutí za civilizací. Poslední ohlédnutí. Nechávají zde potraviny a vybavení, až se vrátí zpátky, všechno ostatní si nesou na zádech s sebou. Musejí být připraveni na všechno. Na bivak ve stěně, na sněhovou vánici.

Dodávka se pomalu ztrácí v dálce a mlze. Výprava se rozpadá, každý jde svým tempem. Na Osnabrücker Hütte se jen letmo zastaví, aby se občerstvili, a pokračují dál. Alpští tygři. Nezdolně stoupají kolem Velkého vodopádu až k jeho přepadové hraně. Začínají být vidět nastoupané metry, rozhled se otevírá. Hlavní cíl, Hochalmspitze však zůstává zahalen v oblacích.

Nad vodopádem nastávají první komplikace. Jednomu členovi výpravy se ke vší smůle rozpadá bota. Co teď? Zrušit výpravu? „Jděte, horolezci, já sestoupím a počkám na chatě na vás, až se zítra přehoupnete přes hřeben.“ Kamarádské gesto zahřeje u srdce. „Tak se tu měj, a zítra se uvidíme.“ Dále pokračují už jen čtyři. Je před nimi dlouhý výšvih do sedla Grosselendscharte, nejvyššího bodu dnešního dne. Dlouhý namáhavý výstup vyzkouší fyzickou i psychickou kondici jednotlivých členů expedice. Nikdo se nevzdává. Někdo jde pomaleji, někdo rychleji, ale nakonec všichni dosáhnou vytyčené kóty.

Za sedlem klesají po téměř neznatelné pěšině. Hlavně ze začátku mají problém vůbec cestu najít, aby z ní nesešli. Značení je mizerné, zdá se jakoby tu dlouho nikdo nešel. Konečně se dostávají na lepší cestu, která vede od chaty Hannoverhaus. Mlžné mraky klesají do údolí a zahalují okolní vrcholky do bílého závoje.

Dobrodruhům nezbývá než překonávat kamenná pole, bránící jim v dalším postupu do  dnešního vytouženého cíle – Celler Hütte. Tam je teplo, sucho, útulno. Tam se dnes musí stůj co stůj dostat. Z výběžku Törkopfl už by chatka měla být vidět, ale ostré hřebeny spadající do hlubokého údolí, ani neprůstupné mraky jim to nedovolí. Je třeba jít. Po úbočí se cesta klikatí ve vysoké trávě, místy ji protíná stékající potůček, místy je přehrazena balvany.

Konečně! Hřejivá známka civilizace, bivak, malá chatka ztracená ve vysokých horách. Solární panel zajistí světlo, dřevo na topení je hned vedle, pramínek je nedaleko. Co je třeba si víc přát? Dokonce tu naši horolezci mají společnost. Tři další poutníci se tu zabydleli, aby zítra zase vyrazili zpátky. Nejdou na Hochalspitze, jako naši, nemají vybavení ani touhu to zkusit. Naši budou zítra na cestě sami, odkázáni jen sami na sebe.

Na benzínovém vařiči je večeře hotová hned. Všichni jsou spokojení a odpočívají. Doplňují energii a tekutiny. Dnes se půjde spát brzo, zítra bude náročný den. Všichni to vědí, není potřeba se o tom dlouze bavit. Jen se dohodnout, kdy se bude vstávat a pak už se postupně  členové výpravy trousí do svých pelechů.

Vstávají a vyrážejí velmi brzy. Ještě je tma, a mlha se nevzdává. Vytrvale je obaluje svými chapadly. Jen na malou chvilku se ukáží hvězdy na obloze a hned zase zmizí za mraky.

Za svitu čelovek stoupají po úzké cestičce stále výš. Cesta se stává strmější, pomalu se rozednívá. Za chvíli už bude vidět, kudy se dostanou na hřeben Detmolder Grat. Ano, tam to je! Sedlo Winkelscharte. Musejí překonat ledové pole a vystoupat strmým kuloárem. Bude to těžké, ale čas mají dobrý, mohou si spodní část kuloáru dovolit odjistit. Těší se, až se přehoupnou přes hřeben, kde už svítí hřejivé slunce. Mlha se pomalu rozpouští a vytváří překrásné scenérie, kterým kraluje pohled na Grossglockner v dálce, ale v kuloáru je ještě zima, která zalézá do celého těla.

V sedle je čeká zasloužený odpočinek. Kuloár jim dal jistě zabrat. Z druhé strany sedla, od chaty Gießener Hütte, stoupají skupinky dalších odvážlivců. Rakušané, dokonce Chorvaté. Výstupová trasa pokračuje po kamenitých polích stále nahoru. Lidé se mezi těmi kameny skoro ztrácejí.

Až po téměř dalších dvou hodinách stoupání se konečně ukazuje cíl výpravy, vrchol Hochalmspitze. Nejvyšší hora Ankogelgruppe, 3360 metrů vysoký velikán, ze všech stran chráněný ostrými zubatými hřebeny, téměř nepřístupnými.

Klíčové místo výstupu je teprve před nimi. Traverz horní části ledovce, odtrhová trhlina a ostrý hřeben, zajištěný ocelovým lanem. Jeden člen výpravy to otáčí a sestupuje na Gießener Hütte. Nemá už dost sil na vrchol. „Přece nepůjdeš sám! Počkej, půjdu s tebou.“ Vrcholové družstvo se rozpadá, zůstávají dva. Ti musí pokračovat, aby se dostali zpět k dodávce. Nečekají a ukrajují těžké metry směrem na vrchol.

Zrádný ledovec i ostrý hřebínek se jim daří překonat a společně s Chorvaty stanou u vrcholového kříže. Je dost pozdě a ještě je čeká náročný sestup na ledovec a chatu, proto se nezdržují dlouho. Vrcholové foto je hotové, tak rychle, ale opatrně dolů. Cesta je stejně náročná jako výstup, ale méně zajištěná. Každý krok je potřeba zvážit, chyba by mohla znamenat nebezpečný pád. Teprve na ledovci Hochalmkees si oddychnou. Napětí z nich spadne a únava se projeví naplno. Vždyť už jsou na nohou přes patnáct hodin!

Poslední nebezpečné místo je na konci ledovce, kdy se musí strmým žlebem sestoupit ze sedla Preimlscharte na spodní ledovec Großelendkees. Při sestupu se snáší tma. Ale v té tmě je vidět světlo na konci ledovce. Do vysílačky se ozve známý hlas: „Už vás vidím, kluci! Pojďte, mám pro vás pití!“ Jdou za tím světlem a těší se na setkání se známou tváří. Voda jim došla už dávno, šťáva je pro ně balzám na znavené tělo. Jsou rádi, že už to mají za sebou. Přesto je čeká ještě dlouhý sestup na chatu. Svítí v dálce, ale jako by se nepřibližovala. Hodina, dvě, tři, čtyři – konečně. Otupělí cestou, mechanické pohyby nohou, jen aby tělo šlo, vracejí se na Osnabrucker Hütte. Přesto dostanou pivo na uvítanou, dokonce polévka je ještě na plotně! Óóó, jak ta chutná! A potom, jak se těší do postelí!

Ráno není čas na dlouhé vyspávání. Musí se sbalit a dojít podél přehrady k autu. Vždyť dva jsou na druhé straně hor, v druhém údolí, musí se vyzvednout před cestou domů. Proto není čas na zdržování.

Shledání se zbytkem výpravy je šťastné, ale krátké. Čas je tlačí, je potřeba vyrazit na cestu domů. To že se dvěma členům podařilo vystoupit na vrchol, je jen třešinka na dortu, hlavně že jsou všichni zase pohromadě, a v pořádku.

Další a další budou vystupovat na Hochalmspitze, ale my dva si budeme moci říci, že jsme byli mezi nimi.